Lžeme, lžete, lžou

Náš svět je obklopen lží, stoprocentně. Lžeme, abychom jiné nezranili, abychom si zachránili čest, abychom neklesli v očích druhých, abychom byli lepšími lidmi než jsme, abychom se neztrapnili, abychom druhým udělali radost, prostě lžeme…

Lžeme všude, vždy a za všech okolností, všichni. Schválně, kolikrát jste dnes zalhali? Ani jednou? Aha, už zase lžete? Cože? Opravdu jste dneska ještě nezalhali? Ani sami sobě? Aha, teprve vstáváte. Tak to chápu, nejspíš jste to ještě nestihli….Možná…

Od mala nám říkají, že lhát se nemá, jenže jde to vůbec v tomhle světě, který je prorostlý lží skrz naskrz? Já říkám, že ne. A začnu klidně u sebe. Lžu cizím lidem, abych na ně udělala dobrý první dojem, je přeci nejdůležitější. Lžu v práci, aby si mysleli, že jsem mnohem chytřejším člověkem než ve skutečnosti jsem. Lžu kamarádům, že na ně nikdy nezapomenu, i když jsem na pěknou řádku z nich už dávno zapomněla. Lžu rodině, protože vím, že některé věci, které jsem kdy udělala jsou prostě neodpustitelné. Lžu manželovi, protože kdybych mu říkala jen pravdu, tak by mě už nikdy neměl rád tak jako teď.A v neposlední řadě lžu vám, protože nic z toho, co píšu, možná není pravda, vždyť psaní přeci bývá dokonalá fikce. A málem bych zapomněla lžu sama sobě… asi nejčastěji, abych s sebou vůbec vydržela, protože den ode dne je to se mnou vlastně horší. Můj život je jedna velká lež.

A co vy? Vidíte? Slyšíte? Rozhlédněte se kolem sebe. Tak co? Kdo další z těch lidí kolem vás vám první sdělí další neochvějnou lež? On? Já? Nevím…Obávám se, že nejspíš vy sami, protože se prostě bojíte, že tohle celé je hrozivá PRAVDA.