Konec princezen v Čechách

Lhali nám, naprosto vážně a bez zábran nám lhali...Kdo? Co? Naši nejbližší! Od mala slyšíme, jak jednoho krásného dne přijede princ na bílém koni a jak spolu budeme žít sťastně až do smrti. Takže čekáme...je nám 20, 23, 26...už nám z toho trochu hrabe, tak absolvujeme z dlouhé chvíle pár jednonocovek, což by se dalo přirovnat k pohádkám s temnými princi, kteří nás očarovali nějakým ošklivým kouzlem, nejlépe čtyřicetiprocentním alkoholovým. Nakonec tedy ze své věže zahlédneme někoho, kdo se princi vzdáleně podobá. Nemá sice bílého koně, ale za to má černé roztomilé štěňátko. Co na tom, že se na něm nedá jezdit (na tom štěňátku).

Na chvíli jsme okouzlené a nadšené a věříme v to, že jsme se dočkaly a že navzdory útrapám, které jsme prožívaly s temnými princi, jsme se nakonec dočkaly. V tomto opojení uplyne rok, dva a nejednou jsme ohromené úplně z jiných důvodů, než jsme původně čekaly. Ohromí nás zapomenuté smradlavé ponožky, které si sebou vezeme omylem v batůžku na výlet, protože princ je tam naneštěstí nechal, když přišel z basketu. Marně si pak lámeme na výletě hlavu s tím, odkud že vychází ten nechutný odér. Ještě ohromenější v životě jsme, když se náš drahý vydá před obědem s odpadky a vrátí se po pěti hodinách v radostné náladě domů s náručí pampelišek, které nám v záchvatu romantiky rozhází v obýváku po koberci. Ať žije pyl! Co dodat, úplná pohádka...

Jsem s princem přes tři roky a představy "žili spolu šťastně až do smrti" se začínám upřímně děsit. Pravdou je, že v pohádkách často neříkají do čí smrti. Možná, že i blbá Popelka po pěti letech spáchala sebevraždu nebo Sněhurka nabídla otrávené jablko po třech letech své drahé polovičce. Jenže, kdo by ty horory v dětství poslouchal, že? Proto bychom možná měly babičkám a maminkám poděkovat, že nám dopřály aspoň hezké dětství, když už ta dospělost stojí mnohdy za h....o.
Co říci závěrem? Možná se nakonec přeci jen ty princezny nemají lépe než my, život v pohádkách musí být vlastně nudný, stále stejné stereotypy, stále stejné životy šťastné až do smrti, nuda...Nakonec možná můžeme být rádi za to, že nás to naše princátko občas překvapí pampeliškami, občas smradlavými ponožkami a vůbec, kdo jiný by to nakonec s tou věčně nespokojenou hysterkou vydržel, že? Krasoň určitě ne. Nechme tedy pohádky dětem a žijme ty skutečné zábavné životy s pseudoprinci a pro mě za mě třeba až do smrti...