Život pozpátku nebo naruby?

I tak by se možná dalo popsat moje pobývání na tomto světě. Zatímco jiní jedou pozvolna a učí se od základů jak žít, fotit, poznávat, tak já si to jedu z tý těžší strany rovnou ze startu. Teda někdy mi to tak přijde...

Když jsem se narodila, tak místo toho, abych byla normální zdravé mimino, které poznává svět, museli mi v jednom roce zjistit, že mám v těle něco navíc a naopak, co mě pomalu ale jistě může zabít. Zdvojená ledvina a moje močový cesty se pro jistotu rozdělily a jely si vlastní lajnu – ven z těla, tak jak to má být a taky zpátky do těla. V době, kdy ultrazvuky nebyly běžnou součástí těhotenských vyšetření se na toto přišlo prostě až rok po mém narození.

Takže boj o život, dětství po nemocnicích a krutý náraz na to, že lidi nejsou až takoví kamarádi.

Dospívání namísto běhání s dětma po venku bylo častěji spíš na ambulanci chirurga pod jeho kudlou s příznačným jménem MUDr. Řezník, ale to bych nebyla já, abych si v mezičase nezvládla žít i tu normální lajnu s odřenýma kolenama a rukama upatlanýma od všeho možnýho, co jsme venku našli a prolezli.

Jenže ani ty takzvaně srdeční záležitosti nebyly takový ty pomalý poznávačky od začátku, ale rovnou jsem do toho skočila po hlavě táborovou svatbou ve 12 letech a poznávání ženicha bylo až pak, bohužel stylem že za každou nehezkou věcí následovala kytka. No, rozepisovat se víc by mohlo ještě otevřít víc traumat, o kterých si myslím, že mám konečně uzavřený.

Ale nějak ty vzorce jedu dál. Protože proč se vracet k focení po letech pěkně pozvolna, ne, rovnou začnu tou nejtěžší disciplínou – reportážní a koncertní foto, abych pokaždé akci nadávala sama sobě, že jsem tele a pouštím se do náročných akcí z fleku a nezačínám na něčem lehčím a nejdu postupně.

Prostě ne.

Svýho prvního muže jsem si taky vzala, ikdyž jsem věděla, že chlastat nepřestane a agresivita svatbou nezmizí, měnit nebo vychovávat člověka je pozdě. To měla udělat maminka a pak on sám. Takže zase naopak, namísto úprku do svobodnýho života a zhojení ran jsem prostě musela do tý svatby jít, aby mi za půl roku došlo, to, co jsem stejně věděla. Děti mít nebudeme, nic by to nevyřešilo a on se taky nikam neposune.

Děti, jsem taky nikdy netoužila mít, a tak jsem si postoupila umělý oplodnění, asi abych si dala řádnou facku, že když by to fakt obrovskou mírou náhody vyšlo, byla by téměř 100% jistota, že by dítě bylo postižené, protože genetika se neptá.

Někdy si říkám, proč si pořád volím tyhle těžší cesty, od konce nebo naopak. Proč prostě nezačínám knihu od začátku, ale i ten blbej časopis čtu od konce. Dobrá u knížky to dost dobře nejde, ale kdyby jo, čtu ji stejně jako ten časák.

Dělám věci od mala naopak, naruby, z toho těžšího konce a nenechám si to ve svý hlavě vymluvit.

Asi proto, že jsem si ten život tady vybojovala a ne jednou.

Nehroutím se, nelituju se a vím, že nejsem sama. Třeba se v tom někdo plácá, stejně jako jsem se kdysi svým způsobem plácala já. Někdy je to na palici, někdy je těžký to ustát. Protože lidi kolem mají tendenci vědět všechno nejlíp a světe div se, oni mají často pravdu.

Asi bych si ušetřila mnoho bolesti v době, kdy už jsem mohla o svým životě rozhodovat. Ale asi bych dneska nebyl tam kde jsem a tím kde jsem.

Sice jsem si zase dala kopanec focením reportáže a koncertní scény, která mi fakt nejde, ale stejně to udělám znovu. Proč? Protože teď už se z toho poučím, mám kolem sebe super mentory a přátele, kteří mi dají na tu tvorbu super feedback.

A ty životní karamboly?

Ty už neobracím. První rande s mým mužem bylo na hřbitově, poslední rande než jsme se dali dohromady bylo po 60 km na kolech, kdy ještě jako kamarád poznal moje rodiče. Nojo, zase to mám naruby. Ale jsme spolu 8 let, ukecal mě do svatby a trpí moje občas obrácený pokusy o to, něco se naučit, žít, zkoušet.

Protože jít tou lehčí cestou by asi bylo moc snadný a možná tím, že jsem Blíženec jak vyšitej by se mi ti dva tam ve mně, nebo kolik jich tam je, zbytečně hádali.

To zvládnu sama….