Trpělivost je ctností naší duše, proč na ni zapomínáme?

Myslím tím trpělivost i naši duši. Ve světlech povrchních úspěchů, které se nám prezentují na sociálních sítích zapomínáme, že není vše tak skvělé, jak se navenek tváří a že úspěch nepřichází bez práce na něm.

Zapomínáme na svoje malé úspěchy a na cestu k nim a za každou cenu tlačíme svoje tuše a těla do stavu úzkostí a stresu jen proto, že něco nemáme, aniž bychom k tomu ušli ten správný díl cesty.

Chceme vše hned a okamžitě, protože to vidíme na sociálních sítích – instagramech, tiktocích a já nevím kde ještě. Protože tam nám rádi tvrdí, že i úspěch se dá pořídit v instantní podobě, něco jako „kupte si ode mne pytlíček úspěchu“, smíchejte s jednou špetičkou trpělivosti (víc netřeba), hezky promíchejte a počkejte přes noc. Vše bude do rána zalité zlatými cihlami.

Pro tyto zlatavé rady zapomínáme, že jsme se taky museli naučit chodit. Že nám to nešlo přes noc, sice to zcela sami nedokážeme posoudit, ale stačí se zeptat rodičů nebo se podívat na děti své, pokud nějaké máme, či na děti ostatních. Nikdo z nás se nenarodil se lžičkou úspěchu v puse, neuměl hned chodit a mluvit. Jako děti jsme měli trpělivost učit se chodit, upadli jsme a hned jsme houževnatě vstali a makali, aniž bychom tušili, že i toto je velký úspěch pro malého tvora. Na toto si nepamatujeme, ale často zapomínáme i na roky dospívání, kdy jsme si museli úspěch vydobít a nebylo to hned.

Ztratili jsme s dospělostí kus dítěte, z životními zkušenostmi spoustu snů a díky tomu asi i velký díl trpělivosti. Myslíme si, že jeden kurz z nás udělá mistry v oboru, jedna přednáška z nás udělá odborníky a jedno skvěle uvařené jídlo šéfkuchaře v Mischelinské restauraci. Protože taková je doba. V mnohém nás do toho tlačí instantní instagramové profily, ezo kecy, že stačí v Pondělí uvěřit a hned přes noc do Úterý je vše jinak.

Zapomínáme být trpělivými, zapomínáme být dětmi a zapomínáme, že čas nejde urychlit a že zatímco jeden uběhne maraton pod dvě hodiny bez dřiny, jiný je rád, že ho dá pod 3 ikdyž dře protože každý máme jiné dispozice, jiné tempo života, učení a přijímání informací a jinou rychlost životní cesty.

Naučit se být zase trpělivými, jako když jsme byli dětmi nám ušetří spoustu stresu a dokáže přinést mnohem větší potěšení a uspokojení z úspěchu nežli všechno hned, doučím se pak….

Aspoň já to tedy tak vidím, protože mě samotnou ta netrpělivost mojí duše dohání….a ničí