„Jsem šťastná, že jsem dívka,“ říká Rita. „V naší kultuře jsou ženy respektovány víc než muži,“ dodává. „O ženy je u nás lépe postaráno,“ podpoří ji rychle Ari.
„Třeba dům patří vždycky manželce. A tak když dojde během manželství k nějakým neshodám, musí se muž odstěhovat a dům jí nechat.“
Dvacetileté studentky biologie pocházejí z etnika Minangkabau. Potkali jsme je při západu slunce na kamenité promenádě v Padangu, hlavním městě indonéské provincie Západní Sumatra. Obě měly na hlavě jilbab (indonéský muslimský šátek) a soustředěně popisovaly obrovský mramorový balvan anglickými nápisy: „Musíš být nejlepší! Nebuď břídil! Dokážeš to!“
Šestimilionový národ Minangkabau patří k nejpodnikavějším etnickým skupinám v Indonésii.
V minulosti zdejší muži opouštěli vesnice ve vnitrozemí, aby na pobřeží směňovali zlato za exotické zboží. Odvážně se vydávali stále dále za hranice Sumatry, až se cesta do světa stala zkouškou dospělosti každého minangského mladíka. Starost o rodinu, domy a rýžová pole převzaly ženy.
Ačkoli se jejich tradice začaly od 16. století mísit s islámem, Minangkabauům se podařilo udržet si matrilineární rodinné zřízení, které fascinovalo první holandské etnology natolik, že jej otevřeně nazvali matriarchátem.
Dnes jsou oficiálně považováni za největší matrilineární skupinu na světě. Jejich děti, v rozporu s běžnými muslimskými zvyky, patří do matčina klanu a majetek stále dědí pouze dcery.
„Kdybych od rodičů nějaký majetek přijal, byla by to pro mě strašná ostuda. Všichni by mě odsoudili jako vyžírku, protože to je právo mých sester,“ vysvětluje mladý úředník Arija, který se nedávno vrátil ze studijního pobytu v Holandsku.
Minangská kultura tradičně povzbuzuje ženy, aby se vzdělávaly, pěstuje v nich zdravé sebevědomí, že to opravdu dokážou, a umožňuje jim uplatnit se podle svých snů a schopností.
Něco takového si asi většina z nás s muslimskou společností běžně nespojuje, že?
