„Na trhu ženy řídí většinu byznysu, zatímco ubozí muži jsou ‚pod pantoflem‘ a zůstávají v pozadí. Ženy obvykle drží rodinnou kasu a pro muže je nemožné získat úvěr, pokud se za něho jeho žena nezaručí, “
popisuje ve svém cestopisu Mexico, The Wonderland of the South britský novinář W. E. Carson, který Tehuantepeckou šíji navštívil v roce 1910. „Za těchto okolností by tohle byl ráj pro sufražetky,“ dodává pobaveně.
Po fiasku na trhu v Tehuantepecu se rozhodneme zaměřit naše pátrání po matriarchátu na mnohem tradičnější satelitní městečko San Blas. Největší ze zdejších pouličních tržnic se jmenuje mercado Cuarenta (tržnice Čtyřicet), operuje od čtvrté do desáté hodiny ranní a evokuje scénu ze starého westernu. Obézní barevné ženské postávají u prodejních stolků a schovávají se před silným sluncem v rychle se zmenšujícím stínu jednopatrových domků. Mezi pickupy a hlučnými motocaros (tříkolové motorky s vozíkem) sem tam zaklapou kopyta koní táhnoucích dřevěný povoz.
Jelikož jsme ještě nesnídali, lačně přejíždíme očima po neuvěřitelném výběru vařených jídel: empanadas (pirozích) plněných leguáním masem, kuřatech v ostře kořeněné červené omáčce, zelených chille rellenos (plněných paprikách), čerstvě usmažených mořských rybách, mléčných a kukuřičných želatinách a pudincích i nasolených želvích vejcích (v Mexiku nelegální!).
Po řádné porci plněných masitých paprik s tortillou si velmi rychle najdu vhodný objekt k malování – statnou řeznici Alícii, na níž mě kromě její šíře fascinuje i to, jak se dokáže ohánět nožem.
„Podívej, moje Zarina čeká dítě,“ předvádí mi Alícia svoji dvacetiletou dceru, která jí pomáhá krájet maso.
„A co ty?“ otočí se se na mě. „Je ti třicet a pořád nic. Máš snad nějaký problém?“ ptá se neurvale.
„Nemám na děti čas,“ odseknu nebojácně s hlavou vztyčenou, což okolní ženy náramně pobaví.
„Jsi tak štíhlá a krásná, přála bych si vypadat jako ty,“ pokračuje Alícia smířlivěji.
„Ale zapotécké ženy přece musejí být silné a velké, takové prostě jste a to se mi na vás líbí,“ snažím se jí vlichotit.
„To ani ne, je to tak jen proto, že moc jíme. Kdybychom byly jako ty, měly bychom větší šanci sehnat gringa (cizince),“ prohlásí a přejede mě pohledem od hlavy až k patě.
Okolní prodavačky se hroutí výbuchem smíchu.
„Támhleta,“ Alícia, nabuzená úspěchem u svých kolegyň, ukazuje prstem na menší silnou ženu, jež prodává přes silnici želatinu, „je jí třicet a pořád je ještě seňorita (slečna).“
„Takže není vdaná?“ ujistím se naivně.
„No samozřejmě, že ne, znamená to, že ještě ‚nešoustala‘,“ zařve jedna žena z davu a všechny opět vybuchnou záchvatem nekontrolovatelného smíchu. Samozřejmě až na tu slečnu.
Jízlivě se s nimi směju ubohé prodavačce želatin, spokojená, že objektem všeobecného posměchu tentokráte nejsem já.
Alícia se pak nahne dopředu, bez ptaní mi sebrala skicák a ukazuje ho svým kamarádkám. K mému údivu však místo toho, aby můj výtvor pomlouvaly jako prodavačky z Tehuantepecu, tyhle ženské tvrdí, jak je to pěkné. A tak Alícin portrét dokončuju s vítězoslavným pocitem: v matriarchální tlupě tržnice Čtyřicet jsem si dnes vydobyla svoji právoplatnou pozici.
S nově nabytým sebevědomím se čtyřicetileté Alície ptám na její podnikatelskou kariéru.
„Dokončila jsem střední školu a hned pak odjela pracovat jako hospodyně do Baja California (mexického státu u hranic s USA). Byla to dobrá práce, vydělávala jsem hromadu peněz,“ vypráví.
„Jenže už po šesti měsících jsem se musela vrátit. Máma mi brečela do telefonu, hrozně se jí stýskalo. Ona tady prodávala maso a já to převzala po ní, když jsem se po návratu vdala. Její máma, moje babička, taky prodávala maso a teď i moje dcera pomáhá mně,“ sděluje mi spokojeně a pyšně si prohlíží svoji těhotnou dceru, jako kdyby chtěla říct, že z její vnučky jednou rovněž vyroste řeznice.
Manuel, Alíciin hubený manžel s knírkem a shrbenými zády, pokorně čeká na druhé straně ulice, až ranní vzrušení opadne. Pracuje jako řidič motocara. Jeho úkolem je sbalit prodejní stolky a rozvést ženy domů.
Simon se ho ptá, jestli by raději pracoval na trhu jako jeho žena.
„Samozřejmě, že prodávat na trhu je lepší – skončíš brzy a jdeš si domů. To já jako řidič musím být v práci celý den,“ odpovídá Manuel mnohem tišším a přemýšlivějším hlasem než jeho žena.
„Ale já bych prodávat stejně nemohl, hrozně bych se styděl, protože jsou tady jenom ženské a ty by mě nenechaly na pokoji. Jinde v Mexiku prodávají i chlapi, někde dokonce jenom chlapi, ale tady u nás jsou to jen ženy.“
Manuel ještě o trochu ztiší hlas a pokračuje: „Řídím tohle motocaro jen posledních pět měsíců, předtím jsem pracoval osm let v Salině Cruz na stavbě lodí, ale přestalo mě to bavit. Práce byla strašně monotónní a podmínky těžké, a tak jsem toho nechal.“
„Jsi ráda, že je teď Manuel po změně práce více doma, s rodinou?“ obracím se opět na řeznici.
„Ani ne. Bylo by mnohem lepší, kdyby POŘÁDNĚ pracoval a vydělával POŘÁDNÉ peníze,“ odpovídá mi Alícia tak, aby to Manuel slyšel, „kdo ví, co si zase navymýšlí příště,“ dodává nasupeně.
„A kdo přináší domů obvykle více peněz, žena nebo muž?“
„Ženy tady z trhu nosí peníze domů každý den, zatímco muži většinou na konci týdně, v pátek. Manuel, když měl ještě POŘÁDNOU práci, vydělával mnohem víc než já. Postavili jsme za to barák, koupili televizi a pračku. Ale teď, když dělá toho… taxikáře, vydělávám víc já. Jenže je to málo, tak akorát na každodenní věci, jako třeba jídlo,“ snaží se skrýt svoje dobře živené tělo za skromný úsměv.
„A kdo se u vás doma stará o peníze?“
„No, samozřejmě, že já… Ženy se u nás vždycky starají o peníze. Když je rodina chudá, lidi začnou pomlouvat ženskou, že není schopná dobře hospodařit.“
„A co se stane, když ti manžel odmítne svoje peníze dát?“ ptám se a pohledem opět sklouznu na vyzáblého Manuela, který teď soustředěně skládá jeden z prodejních stolků.
„To je jednoduché,“ Alíciin obličej se rozzáří sebevědomým úsměvem, „nedostane najíst!“
