Těšila jsem se na setkání se světově známým umělcem, který se po mnoha letech vrátil do Prahy. Věděla jsem, že je to gay, ale nevěděla jsem, že může dostat každého muže, který vedle něho bude několik hodit sedět.
Potřebovala jsem s ním mluvit, protože jsem psala scénář na určitý pořad, kde měl tento milý umělec - homosexuál - vystoupit. Jak homosexuál? Ne, to on nebyl, je to prostě gay, protože je šťastný. Věřím, že budete respektovat, že neuvádím ani náznakem jeho uměleckou sféru či jeho jméno. To se nedělá.
Naše setkání proběhlo v zahradní restauraci Kogo. Přišel přesně a vypadal velmi skromně. Objednala jsem mu kávu a vytáhla blok, abych si zapisovala poznámky, zároveň jsem zandala do kabelky diktafon. Bavili jsme se skvěle, načež jsem zjistila, že tento skvělý umělec nepobírá důchod z USA, protože mu nikdo neporadil. Jako obvykle jsem chytla telefon do ruky a volala na OSSZ příslušné části Prahy. Paní byla velmi ochotna a snad hned následující týden měl umělec důchod vyřízený. Toto zmiňuji právě proto, abych zdůraznila tu jeho skromnost a proč se rozpovídal.
„A vy se určitě chcete zeptat, jestli jsem gay?“ řekl náhle umělec.
„No, ani ne, vím to, ale je to vaše věc,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Já vám to řeknu. Já vím, že když poletím dlouhý let, tak dostanu každého chlapa, tak to prostě je,“ usmíval se umělec a mně skoro spadla brada do zmrzliny, protože tu sílu informace jsem opravdu ucítila, jako bych spadla na ohromný balvan.
„Vážně? Ne, tomu nevěřím,“ oponovala jsem, ale umělec si trval na svém a začal vyprávět.
„U nás nebylo možné v mém mládí mít holku, prostě jsme si to s kluky rozdávali v lese nebo ve stodole. Přišlo mi to normální. Pak jsem v 18 letech emigroval a nastoupil jsem do kosmetického salónu, kde pracovali většinou muži. Dostal jsem se do party, kde si to dělali zase kluci mezi sebou. Přišlo mi to prostě normální,“ usmíval se umělec a já jsem pozorně poslouchala, aniž by ho přerušovala dalšími otázkami.
Tento muž měl i hodně žen, ale po mnoha letech trápení, kdy se zamiloval do jediné ženy, opět světově známé umělkyně (dnes již nežijící), ukončil svoje trápení tím, že si přiznal, že se mu líbí kluci. A to jako vážně mladí a krásní kluci, ne muži, kteří by mu byli věkově blíže. Měl a stále má svého nádherného mladého partnera, kterého si hlídá jako oko v hlavě.
„A víte, proč se nám říká gayové?“ zeptal se s úsměvem umělec.
„Nevím, vlastně vážně nevím,“ odpověděla jsem po pravdě a zase jsem ztichla, abych se dozvěděla, proč se mu a dalším říká gay.
Původně to bylo anglické slovíčko, které označovalo člověka šťastného. A jak byli ti homosexuálové mezi sebou šťastní, tak se toto slovo postupem několika desítek let přestalo používat pro označení „šťastný,“ a začalo se používat pro homosexuála. To byla pro mě další novinka a já jsem hltala každé jeho další slovo.
„A s tím, že byste dostal každého heterosexuálního muže při dlouhém letu, když vedle vás sedí, to je vážně pravda?“ ptala jsem se, protože to mě zajímalo ze všeho nejvíce.
„To si pište, to je stoprocentní pravda,“ řekl s úsměvem umělec a já se těšila na další setkání v TV, kde se pořad natáčel.
Plácli jsme si, že o něm napíši životopis, takže jsem se s ním ještě pár krát setkala. Každé sezení bylo velmi obohacující. Mám napsaných několik desítek stran, ale pak mě někdo předběhl, protože jsem odletěla na delší dobu do Řecka. Umělec je šťastný gay, takže nějak nepochopil, že my heterosexuální lidé nejsme šťastní, když nás někdo přeskočí. Ale i to je život.
Já vím, že nyní bude reagovat podrážděně, budu to i chápat, ale toto je přesný přenos, co jsem slyšela od člověka, který žil mezi takovými umělci, o kterých se tady nikomu ani nesnilo. Od člověka, který se snažil milovat i ženy. Je to příběh, který nemusel být možná takový, kdyby od puberty ti kluci nepokládali za normální si sexuálně dělat dobře, protože jiná možnost prostě nebyla. Nevím, není to ani důležité, ale co já pokládám za důležité sdělení je život dítěte, díky kterému je tolik nesouhlasných projevů vůči požadavkům minoritní skupiny, která překřičela tradiční model rodiny. Buďme fér. Dodržuje se tady tradiční model rodiny? Nezapomnělo se na něho? A co stát?
Jestli my – heterosexuálové – máme zameteno před svým prahem, co se týče výchovy dětí, pak tedy poplivejme všechny homosexuály. Jenomže já vím, že většina nešťastných dětí pochází právě z heterosexuálních rodin, protože ty prostě fungují navenek jako rodiny. Mnoho heterosexuálních párů díky tomu, že žijí na hromádce a plodí děti, připravují svým potomkům docela peklo na zemi. Dětská duše je příliš křehká a má v sobě mnoho otázek, které nevysloví. Dětská duše potřebuje lásku, pohodu a klid, aby neměla další a další otazníky. A to se týká jak homosexuálních, tak i heterosexuálních párů, kteří jsou odpovědni za výchovu svých dětí. A tak by bylo vhodné vážně upřednostnit duševní zdraví dítěte, aby nám tady nerostla ještě nemocnější společnost.
P. S.
No tak přemýšlejte o tom letadle, já už jsem udělala u mnohých průzkum, každý dotázaný muž toto popřel, že jemu by se to nestalo.
