Komunistický režim jsem naprosto nesnášela. Měla jsem strašný odpor ke všem soudruhům a k celému tomu šílenému systému. Neměla jsem žádnou příslušnost, nikam jsem nepatřila, dokud jsem jednoho politika nenakopla. To byl výkon.
Pamatuji se, jak se čekaly fronty na banány, mandarinky, jak bylo všechno pod pultem, jak byli zelináři, taxikáři, číšníci a veksláci elitou tohoto národa. Do dnešního dne mám problém jednat s číšníkem normálně, pokud není naprosto milý. To samé s taxikáři. Česká inteligence byla v té době hodně silná, ovšem v komunistickém režimu nebyla moc vidět. Moc jsme o těch českých špičkových hlavách nevěděli.
Toto se trochu změnilo, protože se stojí fronty na koblihy, možná na kšiltovky, a ještě na Zemanův guláš. Mezitím se české chytré hlavy mohly objevit, aby se vzápětí opět skryly před novodobými politiky, kteří je vůbec vedle sebe nesnesou. Smůla, zase je to skoro stejné.
Když jsem nastoupila na SEŠ, kde bylo 55 středoškolských učitelů, protože naše škola byla velká a měla mnoho oborů, tak jsem se hned zpočátku podivila, že mezi námi bylo snad jenom 5 – 7 komunistů. Nejvíce kovaný byl soudruh ředitel, kterému při jedné z oslav MDŽ dělníci z Uhelných skladů tak rozmlátili obličej, protože řval na celou hospodu: „Ať žije komunismus,“ že ztratil svoje falešné zuby. Nakonec byl vyhozen, protože jedna studentka na výletě ve Vysokých Tatrách vypadla z pátého poschodí. Na místě byla mrtvá. Soudruh ředitel, který byl vyučen soustružníkem, na tom výletě byl. Nějak mi tento příběh připomíná ty falešné diplomy nebo to, že nemá někdo povinnou bezpečnostní prověrku, ale sedí u prezidenta.
Na 1. máje jsme chodili povinně a hromadně všichni v průvodu (my jako kantoři jsme museli), takže jsme se prošli a všichni jsme se s odporem dívali na tribunu, kde stáli komunisté okresního města. Vypadali všichni stejně. Byli oškliví, tlustí, přežraní a přepití. Konec průvodu znamenalo pro nás všechny, že jsme mazali do nějaké kavárny na kávu, někdo na pivo, prostě jsme seděli a bavili jsme se.
Vládla jediná strana, jejíž program nám byl tak notoricky znám, že jsme vlastně všichni věděli, že se systém nikdy nezmění, netušili jsme, že bude změna, takže si každý žil tak nějak po svém. I přesto, že byly platy mizerné, tak měli Češi chaty a skoro každý měl v rodině auto. Kdyby tehdy existoval tento blog, tak by blogeři asi psali o chalupaření, které bylo pro Čechy symbolické. Ten, kdo by chtěl psát o politice, tak by musel chválit komunistický režim, a nakonec by napsal: „Se Sovětským svazem na věčné časy,“ a měl by klid.
Díky nedostatku potravin a svobody jsme hledali zábavu jinde. A té bylo dostatek, protože jsme na ni měli chuť. Nebyla žádná kasína, žádné herny, zato bylo všude mnoho různých tanečních a nočních barů a vináren. A my jsme zdatně každou sobotu někam vyráželi. A to bylo fajn. Co fajn? Bylo to skvělé, protože jsme se bavili. Prostitutky vykonávaly svoje řemeslo tajně, v občance měly většinou razítko „uklízečka,“ ale bary byly narvané cizinci, kteří milovali krásné české holky. I to se změnilo a bordely jsou přímo v centru Prahy, kde postávají Černoši, kterých se normálně bojím. A lákají cizince do bordelů a do kasín. A i cizinci se v centru Prahy také bojí, škoda.
Většina z řeckých emigrantů si odmítala brát československou příslušnost, protože jejím získáním podepsali, jak někteří učinili, ortel na to, že na nás ostatní budou donášet. A také donášeli. V roce 1968 se Řekové rozdělili na dva tábory. Jeden byl proti vstupu sovětských vojsk do ČSSR, kam patřil můj táta, druhý okupaci tleskal. A nastal pro nás očistec na zemi. Češi už tehdy bojovali v disidentu poklidně a nenápadně. Řekové se svým temperamentem všechno přeháněli. Několikrát v noci nám rozbili řečtí komunisté okna. Můj táta nepochopil, zač bojoval, proč emigroval a následoval jeden infarkt po druhém. To už jsem komunisty úplně nenáviděla. Po jeho smrti jsem chtěla emigrovat, ale neměla jsem žádný pas, byla jsem NIKDO. Šla jsem studovat a usilovala jsem o řecké občanství.
Stála jsem v kanceláři řeckého guvernéra krajského města Larissy, kam jsem donesla všechny moje papíry včetně toho, že jsem pokřtěná, což jsem tehdy musela doložit. Guvernér se divně kroutil na židli. Zeptala jsem se ho, co ho bolí a on řekl, že záda.
„Aha, já vám je spravím, ale musíte si lehnout na zem,“ řekla jsem mimoděk a on vážně vstal a jeho ohromná postava, odhadem tak 200 kg, si lehla na zem, spíše se tam divně zhroutil.
Stoupla jsem si do rohu jeho kanceláře, měla jsem dost velký vztek na to, že mi Řekové nechtěli dát řeckou příslušnost, protože jsem pocházela ze socialistického Československa, byla jsem pro ně komunistka, což mě vytáčelo neskutečným způsobem. Stála jsem tam a dívala jsem se na tu horu, která ležela na zemi. Můj vztek se znásobil a já se rozběhla a špičkou boty jsem ho vší silou kopla někam, kde měla být lopatka. Křuplo v něm. Pak jsem zavolala jeho sekretářku, která zavolala několik mužů, ti ho postavili na nohy, on si sedl do křesla a nechal si přinést papíry.
„Ty jsi ohromná, jak jsi to udělala?“ zeptal se guvernér.
„Normálka, prostě jsem vás kopla do místa, které jste měl zablokované,“ odpověděla jsem skromně, ale vytáhla jsem ještě nový tlakoměr, který jsem koupila mamince a změřila jsem mu tlak.
„Musíte k doktoru, máte vysoký tlak,“ řekla jsem, ale to už jsem se dívala, jak podepisuje moji žádost o řeckou příslušnost.
No jo, byla to legrace za komunistů, která mě stála skoro svobodu. Přivezla jsem si tajně svůj řecký pas, ale vůbec jsem nevěděla, jak ho mám přihlásit. Ovšem to je tak dokonalý příběh, který napíši jindy.
Chodila jsem na OV KSČ, abych Řekům vyřizovala to či ono. Musela jsem tam, když jednoho z Řeků zavřeli do vězení do Litoměřic za to, že řekl: „Husák je vůl.“
„Soudružko, proč mi tykáš?“ zeptal se mě předseda OV KSČ.
„A proč mi tykáš ty?“ vypálila jsem předsedu OV KSČ otázku, že z toho byl na větvi, takže si nalil hned frťana, kterého mi také nabídl, ale já jsem odmítla.
Nakonec ho propustili. Milý Řek šel svoji čerstvou svobodu oslavit, dal si několik piv a zařval na celou hospodu:
„Já jsem neřekl, že Husák je vůl, ale teď to říkám. Husák je vůl největší.“
Vyhostili ho i s celou jeho rodinou. A já zase lítala a začala jsem všem soudruhům tykat, protože to nečekali. Dívali se na mě jako ne exota, ale já se nedala.
„Proč mě neoslovuješ soudruhu,“ zeptal se předseda OV KSČ.
„Protože jste mi zabili tátu,“ odpověděla jsem a dívala jsem se mu přímo do očí, které můj pohled nevydržely.
Bože, jak já bych zase nějakého politika položila na zem, rozeběhla bych se a kopla ho takovou silou, jakou jsem vydala na toho vypaseného guvernéra, abych někam vůbec patřila.
Samozřejmě, že byl komunismus hnusný a nesvobodný režim. Nyní máme svobodu, nejsem si jista, zda máme demokracii. Pokud ano, tak ji někdo trochu překroutil. A víte, co já vnímám, když se dívám na ty politické obličeje? Mám úplně stejný pocit, jako když jsem se dívala na tribunu, kde stáli komunisté na 1. máje.
Když poslouchám lidi, jak říkají "zlatí komunisté," tak rudnu vzteky, ale pak si vzpomenu na bezdomovce, na exekutory, na to, že tato země má být domovem pro český národ. Nemá to být země, kterou dojí "zlatí kapitalisté" pro EU nebo obráceně potřebují vydojit z EU dotace, které jsou taková podpultovka.
