Příběh Sofie je jeden z nejsilnějších lidských příběhů, který mě obohatil, ale i obral. Sofie nevydržela být tou cikánskou holčičkou z Albánie. Vyrostla a po mnoha letech jsem ji potkala v nejhorší roli, ve které se žena dá potkat
Larissa je krásné mondénní město, kde žila moje maminka a já tam měla svůj byt. Chtěla jsem se tam jednoho dne odstěhovat. Létala jsem tam každý měsíc s výmluvami, že tam práci, ale pravda byla naprosto lidská. Chtěla jsem být u mamky i se svým synem, aby byl s jeho milovanou babičkou, chtěla jsem, co nejvíce žít řecký život i v zimě.
Mamča s dědou zůstávali u moře ve Velice, my jsme se synem brouzdali po městě a sedávali jsme v různých kavárnách, on srkal džus a já pila skvělou kávu. Pak začal kluk chodit do školy a já lítala v zimě do Řecka sama. Měla jsem spousty času a tak jsem si užívala řecký zimní život, který je prostě famózní. Ještě nebyla krize, všechno bylo skvělé. Larissa je navíc velmi bohaté město, takže si žila a stále žije i v současné době bohatým společenským životem.
Jedno, zda se synem, sama nebo s kamarádkami, jakmile jsem si sedla do mojí oblíbené kavárny, kde hořela plynová kamna, a dala jsem si kávičku, tak už u mě stála drobná copatá holka, která věděla, že si zase něco od ní koupím. Byla to žebračka, ale nikdo ji nevyháněl.
„Já bych chtěla boty, ty jsi moc hodná, že mi dáš deset euro? Já ti je hned přinesu ukázat,“ povídala jednou a já jsem se ani nezarazila, vyndala jsem z kabelky bankovku a ona utíkala a opravdu mi ty nové boty ukázala.
Měla zvláštní oči, které byly zvýrazněny tmavými nedětskými kruhy. Nebyly to řecké oči. Často je přivírala, když zkoumala moje reakce nebo něco, co chtěla vykoumat. Byla nesmírně chytrá.
„Hele, proč chodíš žebrat? Je to tady zakázané, ty jsi malá holka. Kolik ti vlastně je let? A odkud jsi?“ zeptala jsem se drobounké dívenky, jejíž vzhled nebyl řecký.
„Já jsem cikánka z Albánie, mám těžce nemocnou maminku, táta je v Albánii, já musím žebrat, ráda bych chodila do školy, ale nemáme peníze a i já jsem nemocná,“ odpověděla mi a rozepnula si halenku, abych se podívala na její jizvu po operaci srdce.
„A ještě mám jizvu dole, víš kde?“ mrkla na mě šibalsky.
Snad nemá obřízku? Kdysi jsem ji viděla asi u tříleté holčičky a pak u jedné dospělé Egypťanky, ke které jsem šla na masáž do hotelového salónu. Ta mi vyprávěla o tom, kolik žen má v Egyptě obřízku. A tehdy mi ji ta krásná Egypťanka, která nikdy nepoznala orgasmus, sex brala jako nutnost, ukázala. Nebyl to hezký pohled. Do mých myšlenek znovu skočila holčička.
„No, prostě mám obřízku, my jsme muslimové. Chceš to vidět?“ zeptala se a já jsem se obávala, že se venku svlékne a ukáže mi její obřízku, takže jsem nehnula ani brvou a dodala jsem do spojení albánská cikánečka ještě „muslimská.“
„Aha, tak to je mi líto. Víš ty co? Seznámíš mě s maminkou a já se o tebe budu starat, abys chodila do školy. Uvidím, co pro vás můžu udělat, jo?“ a přivinula jsem si ji k sobě.
„Ne, to nejde. Ty jsi opravdu hodná paní, já jsem lhala. Táta je ve vězení a máma je na mě hrozně zlá,“ vyhrkla z ní pravda a znovu si vytáhla košilku, abych viděla staré i nové rány na zádech.
Slíbily jsme si, že se na druhý den setkáme ve stejnou hodinu. Holka měla ohromnou radost a já jsem přemýšlela, jak ji vytáhnout ze spárů chudoby a bůhvíčeho ještě. Vůbec jsem netušila, jak blízko jsem byla se svými ponurými myšlenkami syrové a hnusné pravdě.
Druhý den jsem si objednala kávu, na židli vedle sebe jsem položila tašku plnou nového oblečení pro holku, které jsem se zapomněla zeptat, jak se jmenuje. Uběhly už dvě hodiny mého čekání a holka nikde. Tašku jsem nechala u číšníka s tím, aby ji předal albánské cikánečce. Všichni ji znali a všichni ji měli rádi. Další den nic, další den také nic, malá holka nepřišla.
Hledala jsem ji už třetí den, taška byla stále u číšníka a já musela odletět zpět do ČR. Kluk byl malý a já se cítila blbě, že s ním nedělám úkoly, které jsem s ním stejně nikdy nedělala, protože jsem uznávala, že nejlepší byla moje výchova, kdy moji rodiče neuměli česky, nikdo mi nemohl pomoc a já se musela učit i prosazovat v životě sama. Těšila jsem se za mým synkem, ale ta malá holka mi vrtala hlavou. Klidně bych si ji vzala domů, kdyby to šlo. Nebylo by to pro mě, ani pro mojí rodinu a zaměstnance nic zvláštního.
Poslední den jsem zastavila u kavárny a číšník mi radostně řekl, že dal tašku holčičce. A že se jmenuje Sofie. Odjížděla jsem šťastná, protože jsem v tašce nechala číslo řeckého mobilu a moje jméno. Myslela jsem si, že to ta malá cikánečka nějak vyřeší, že se mi ozve.
Každý rok jsem ji hledala a vyhlížela a schválně jsem dopoledne seděla v té mojí oblibené kavárně. Ale ona se mi ztratila na mnoho let. Její klíčenku s růžovými korálky, kterou mi darovala sama od sebe, když jsem se jí jednou zdála smutná, jsem nosila stále při sobě. Věřila jsem na to, že ta holka má dar od boha. Vnutila mi klíčenku i pro mamču, syna a pro další lidi, které mám ráda. Ty jsem jim tajně nastrkala do nočních stolků, aby je malá muslimská cikánečka z Albánie ochraňovala. Dávala mi je opravdu z lásky, nic tehdy po mně nechtěla. To bylo ještě před koupí jejich nových bot.
Včera jsem napsala článek, že my Řekové máme svoje cikány rádi, kteří si neříkají Rómové. V tomto článku vysvětluji i jejich rozlišení v rámci svojí etnické skupiny.
http://katerinakaltsogianni1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=700020
A tak závěrem jenom připomínka, že každá země má svoje Rómy, ale i svoje cikány, kteří se za toto oslovení nestydí, naopak. A z každé země vyjde tato etnická skupina i podle toho, jak se k nim stát postaví a v jakém zřízení žili nebo žijí. Sofie byla díky svým rodičům obětí Hodžova systému, přestože její rodina se ocitla mezi prvními albánskými přistěhovalci, kteří usilovali o život v Řecku, tak neuměli žít už jinak, nežli tak, aby přežili.
Pokračování zítra, bude-li vás to zajímat, což uvidím v diskusi, takže možná ještě dnes.
