Že bych začala Vánoce milovat, aneb Ze srdce

Měla jsem dost dlouhé období, kdy jsem opravdu Vánoce, přesněji Štědrý den, naprosto nesnášela. Modlila jsem se, kdy už bude tento den a tyto svátky pryč. Můj smutný stav měl svůj důvod a trval dlouhých deset let, možná více.

Jak vloni, tak i letos byl pro moji rodinku Štědrý večer naprosto nádherný. Vloni se o tento večer zasloužil více syn a já jsem se cítila po dlouhých letech trochu šťastná, protože rok co rok na mě od listopadu padla těžká deka stresu, kdy už bude konečně po vánocích a po tom štědrém večeru, který jsem jako malá holka milovala. Měla jsem chudé rodiče, ale vánoční či jiné svátky byly pro bratra a pro mě vždy krásné. 

Samozřejmě, že podvědomí si pamatuje všechno, takže mě asi měsíc bolí hodně záda. Jako každá hospodyňka jsem udělala bramborový salát, protože dodržujeme české vánoční zvyky, dala jsem ho do chladu, poté jsem včera ráno obalila řízky a připravila vinnou klobásu, kterou jsem smotala do tzv. šneku. Pak jsem připravila slavnostní tabuli a dívala jsem se na prášek proti bolesti zad, jestli ho mám spolknout nebo ne? Nakonec jsem si prášek vzala s nadějí, že mě záda přestanou bolet.

Fyzickou bolest snáším celkem dobře, protože vím, co je to bolest psychická, která někdy sedí uprostřed duše jako gumový bol. A co s takovou gumou? Nejde rozmělnit, jelikož neumím několik let brečet. Gumu už několik let necítím, ale záda se ozvala hodně, protože jak se říká "uneseš takový kříž, který tě neohne." Pravda je samozřejmě taková, že kromě příprav na vánoční svátky jsem měla hodně práce, ale kdo ji nemá? Všichni se nějak perou se životem. Já se tentokrát neprala, ale někde uvnitř se ozvala stará rána, která mě bodala mezi lopatkami. Nevěnovala jsem jí pozornost a šla jsem si před smažením na chvíli lehnout. Prášek zabral a já mohla začít smažit. 

Letos jsem poprvé stihla nakoupit dárky v předstihu. Dokonce jsem je nakupovala s radostí a těšila jsem se na manželku mého syna, protože to je dívka a já ji nakoupila samé krásné věci. Mám ji ráda jako vlastní dceru. Pája je skromná a velmi hodná. Dostala dárky předevčírem, pak jela za rodiči. Její nefalšovaná radost a údiv nad dárky byl pro nás všechny okouzlující. Ta dívenka měla vážně radost.

Syn zůstal tedy s námi na štědrovečerní večeři, převzal úlohu "ježíška", takže rozdával dárky. Jeho roztomilý otec dárky miluje, já seděla a fakt jsem cítila štěstí, ale i tu bolest v zádech. Jenomže silný pocit štěstí byl pro mě jeden z největších dárků, které jsem si mohla přát. Najednou bolest odešla, protože pocit štěstí byl silnější.

Na stole leželo cukroví, které napekly "moje děti," protože já nepeču. Fakt to neumím, to je jedno, prostě nepeču a oni pečou pro nás, pro dva rodiče, kteří se potulují po domě, který syn pokládá za svůj rodný dům. Pak jsme dostali s manželem každý krásnou skleničku s kakaovými bonbóny, které vyrobila Pája a syn vymaloval krásně víko a napsal nám na to víko i krásné přání. Bože, to jsou dárky, které jsou od srdce a dělány od dětí či od blízkých z lásky. A tyto dárky zastníní i brilianty nebo drahá auta. Dárky ze srdce jsou prostě nej.

Nakonec mi syn podal krásnou krabici a já byla skutečně zvědavá, co v ní je. A opět dárek, který vytvořili vlastními nápady - voňavé koule, které se ve vodě rozpustí a udělají tělu dobře. Byt okamžitě provoněl levandulí, růží a já nevím, kolik vůní v těch koulích z jedlé sody je. Měla jsem opravdovou radost a zase jsem cítila štěstí, které se ještě více zhmotnilo.

Syn odjel za svojí manželkou a její rodinou a najednou byl dům tak velký, tak prázdný, ale i tak atmosféra štěstí byla v celém domě cítit.

Můj dnešní blog je o tom, že cítit štěstí je tak něco vzácného, že tento pocit bych chtěla mít každý den, každou hodinu, každou minutu. Cítit štěstí je ohromný a téměř nesdělitelný dar. Asi největším darem je zdraví, ale když člověk cítí štěstí, tak se i uzdravuje, protože štěstí je velmi silná a krásná emoce.

P. S.

Náš pejsek Charlie dostal také dárek - hračku, měl radost, jakoby věděl, že jsou Vánoce, že mu dárky přinesl Ježíšek. Radostí mě kousnul do palce, ze kterého mi tekla krev, ale to nebyla žádná bolest, protože ten pocit sounaležitosti byl nádherný a naprosto bezkonkurenční.