Všichni na jedné louce a Minuta ticha

Jsem pozvaná na pečení kůzlete, tak jedu v přesvědčení, že tam budou lidi z bývalé Jugoslávie. Venku fučí vítr, tak si na poslední chvíli házím do auta bundu Sjíždím z Frýdštejna na Malou Skálu, míjím hrad a prudce zatočím doprava

Vjíždím na velký soukromý pozemek, kde vidím rozestavěný dům a ohromnou louku, na které sedí celkem dost lidí. Po celé louce je slyšet balkánská hudba.

Pozvala nás jedna česká známá, aniž by mi řekla nějaké podrobnosti. Stavba patří jednomu majiteli vynikající Pizzerie. Je původně z Bosny a Hercogoviny, kdysi sem do ČR utekl za války. Sedám si ke dvěma ženám. I ony jsou původem z Bosny, přišly sem kdysi jako děti na ozdravný pobyt během války v Sarajevu. Byly jako děti v jakýchsi lágrech. A pak sem za nimi přišli jejich rodiče, kteří se vrátili zpět do svojí vlasti, když skončila válka. Připomínalo mi to můj život, osud mých rodičů. 

Vedle mě se objevují dva mladí Srbové, každý z nich drží v ruce pivo a usmívají se. Jsou pravoslavní a zpívají srbské písně. Jsem ráda, že si mohu chvíli promluvit srbsky. Mám tu řeč ráda.

Silný studený vítr mě přiměje, abych si vyndala z auta bundu. Chci jet domů do tepla domova, ale dívám se na ty národnosti a rozdílná náboženství. Nejvíce je tam muslimských Bosanců, pak jsou tam pravoslavní, katolíci a ateisté. Přichází český ateista se širokým úsměvem na tváři. Je evidentně pod drogami, ale najednou ho nesoudím. Jsou Velikonoce, dívám se mu do očí, kde vidím zvláštní oduševnělost. Věřím, že je to skvostný kovář, ale bohužel alkohol a fet se na něm podepsal. V tu chvíli se cítil šťastný.

Můj pohled se dívá na každého jednotlivě, přestože jsou tam všichni společně bez rozdílu národnosti a náboženství, aby oslavili Velikonoce. Donáší mi na tácku upečenou kozu a majitel chalupy ještě přidělává jehněčí játra, kterých se ani nedotknu.

Najednou vstane mladý Srb a zařve do mikrofonu „ticho.“ Zmlkli jsme a všichni se k němu otočili.

„Dáme minutu ticha za ty mrtvé ze Srí Lanky,“ řekne, položí si ruku na místo, kde je srdce, a my všichni jsme si stoupli a nějak nevědomě, možná někdo vědomě, jsme si tu ruku také dali na srdce.

Podíval se na hodinky a po minutě ticha zvedl lahev s pivem. Ztratila jsem řeč a čekala jsem, co řekne. Mladý člověk, který udělal takové gesto, mě jednoduše mile překvapil. Ne, to nebylo gesto, on tu minuta ticha za ty oběti myslel opravdu ze srdce.

„Tak na zdraví, ať jsme stále přátelé, ať už není nikdy válka ani u nás, ani nikde na světě,“ řekne Srb a napije se z lahve.

Jedna z Bosanek se rozpláče nad vzpomínkou, jaké to tehdy bylo. Její dcera se jí ptá, proč pláče.

„To nic, něco mi vlítlo do oka,“ odpoví perfektní češtinou matka dívky.

„Do obou jo? Mami, to muselo být hrozné ta válka, tak nebreč. Pojedeme do Bosny za babičkou, jo?“ ptá se rozumná holka, která chodí do páté třídy.

Matka ji pohladí a přikývne, že ano, že pojedou. Holka má štěstí, protože v Bosně už není válka a také se dá svobodně cestovat. Přivřu oči a vzpomínám na taková velikonční setkání řeckých krajanů ve věku mých rodičů. Jejich poslední přípitek byl na to, aby se brzy mohli vrátit do svojí vlasti. Trvalo to 28 let, nežli se mohli začít stěhovat zpět. Usmála jsem se. Jen tak jsem se usmála.

A tak nějak by to mělo na světě vypadat, měli bychom se na těch loukách scházet, měli bychom vnímat lidi i jejich rozdílné kultury. Měli bychom se radovat a ne držet minutu ticha za promarněné životy ve Srí Lance, ani nikde jinde na světě.