Neříkejte, vy nominovaní, že nechcete vyhrát? To bych vám nevěřila. A co já na to? Nic. Prostě jsem si až po půlnoci přečetla podmínky, takže se dozvídám, že mohou dát hlasy pouze registrovaní čtenáři. Nevadí, jedu si koupit mlíko
Proč já se nepodívala ani jednou do podmínek hlasování? Bože, a co ti, kteří mi píší, že mi dali hlas, ale nejsou zcela určitě registrovaní? Ti tedy hlasovali naprosto zbytečně. Ach jo, je to horší, nežli registrované partnerství homosexuálních párů, které se projednává ve vládě. Jak se budou cítit neregistrovaní čtenáři, kterých je většina? No nic, ale je to divné. Jenom proto, že nejsou registrováni na IDnes, tak nemají šanci dát hlas svému oblíbenému blogerovi, ale číst mohou, takže přeci jenom je tu trochu demokracie.
Nedávno jsem psala, že jsem byla čtyři roky kojená, takže jedu na benzínku, protože jsem během letošního psaní začala z ničeho nic pít mlíko. Tak si ho tedy kupuji, ale mají normální – tj. s laktózou, snad nebudu běhat v noci po baráku, už tak jsem tady s tím psaním blogu strašila manžela, někdy i syna, když přijel, protože jsem se mnohdy ani nepřevlékla z noční košile. Takže se ptám co mi blog dal a vzal?
Začnu s tím, co mi blog vzal. Přestala jsem denně cvičit, chodit na procházky, přestala jsem mnohdy vnímat čas. Jako důkaz je i tento článek. Mám ležet v posteli a spát, ale to ne, já si tady raději píši. Blog mi vzal svobodu, což se nepodařilo žádnému muži. Co mi to ještě vzal? Aha, moji pohodu, kterou jsem si těžce budovala. Blog mi vzal pohodu a dal mi mlíko.
A co mi dal? To mlíko, to mi dal určitě! A pak mi dal několik e-mailů adminům, kteří museli někdy šílet, ale já šílela také, takže recipročně jsme šíleli, což k blogování patří. A určitě nejsem sama, že ne? Nebo jo? A rozhodně mi dal další vjemy a témata k přemýšlení, dal mi i to, že jsem musela mnohdy studovat prameny, jít do hloubky, vlastně mi dal trochu více vědění.
Asi nejvíc mi dal blog to, že jsem vzpomínala na rodiče, na svoje dětství, na mládí ani tak moc ne, protože to jsem byla hodně zlobivá a hodně temperamentní, takže bych se svými skvělými příběhy na blog nešla. Což o to, já bych šla, ale proč bych se tak úplně svlékala, i tak jsem se svlékla až dost.
Takže mi blog dal ještě imaginární striptýz, což je daleko těžší nežli ten skutečný, kdy bych asi házela podprsenkou, kalhotkami a podvazky po čumilech. Nedalo se nic dělat, vystačila jsem si s tím, co jsem měla. Házela jsem myšlenkami po čtenářích, snad je to nebolelo.
Nevím, co mě k tomu vedlo, že jsem se o finále nezajímala, ale vůbec, nějak jsem to vytěsnila z hlavy. Až dnes jsem si přečetla ty podmínky. Zřejmě mě odradily ty diskuze pod info blogem. Dívala jsem se na ně a kroutila jsem krkem, to by mě tedy nikdy nenapadlo hodnotit ty lidi tak, jak je tady zvykem. Jdu prostě napřímo.
Lidičkové, já vám všem děkuji za čtení mých článků, pomalu se budu připravovat na odjezd do Řecka, kde se budu kriticky dívat na Řeky, prostě to tam mám obráceně, asi si dám volno od psaní, dokončím svoje knihy během léta, pokud ne, tak se nic neděje. Zatím se budu učit ten skvostný tanec, abych ho předala těm, které učím řecké tance. Vážně mě ten tanec oslovil natolik, že ráno už psát blog nebudu, ale budu uklízet, prát a pak tančit. A určitě půjdu na procházku.
Mnohdy mě blogování hodně bolelo, tak moc, že mě to překvapilo. Takže znovu dávám odkaz na tanec zimbekiko, který je vždy o tom, že se tančí, aby se vytančila bolest. Tanečník může vyjádřit i naději. Ale je to tanec bolesti, bez úsměvu, ale s plným nasazením celé osobnosti. Každý si ten tanec může tančit tak, jak ho cítí. Nemá pravidla, i když určitá ano. "Sám mezi všemi," je můj název pro tento tanec, cítím to tak, jak to i mám. Tančím, tedy žiju, mluvím, tedy jsem, ale jsem taková sólistka. Rozumíte mi? Nehraju nic, to by nešlo, i proto ještě jednou dík všem, kteří cítí a vnímají.
https://www.youtube.com/watch?v=AF5YGSiV5VY
A mám to, moje blogování je jako ten tanec. Nevím, jestli budu pozvána na sraz blogerů, ale pokud ano, tak mám chuť zatančit, nechci mluvit, nemá to smysl, nechci nic už říkat, chci být vnímána taková, jaká jsem.
Navíc si myslím, že my nominovaní jsme vlastně všichni dost dobří, vždyť je tu tolik blogerů a blogerek. Je to i tak naše malé, možná i velké vítězství.
A na konec? Držím palce všem nominovaným, protože vím, co je to psaní, protože vím, co je to blogování, protože vím, jak náročný životní tanec tančím, abych mohla tou rukou třísknout o zem a pak zvednout dlaň, otevřít ruku a udělat otočku, aniž bych spadla. A vlastně držím palce všem blogerům, aby jim blog více dával, nežli bral.
DRŽÍM VÁM VŠEM PALCE!
P. S.
Mohli hlasovat i nezaregistrovaní čtenáři, tak to je skvělé.
