Velký respekt

Bolí mě zub a nevím, co bych dala za to, abych byla u svojí zubní české lékařky. Jsem oteklá, beru antibiotika, ale dnes jsem vedla patnáctiletou dívku do pramenité vody v Kokkinu Neru a posadila jsem si jí na kolena.

Její nález je velmi krutý a je jedinou pacientkou v ČR, která má tuto velmi vzácnou diagnózu. Klopýtá, protože velmi špatně po několika operacích chodí. Sedí mi na kolenou, radím ji, ať se do chladné vody ponoří tak, aby byla i její poškozená krční páteř v léčivé vodě. Sama se nořím také téměř po uši s holkou na klíně. Zub mě děsivě bolí, mám na sobě kšilt a jsem nevyspalá, ale chtěla jsem tam s ní jet. Její malá sestra do vody nevstoupí, zato její maminka se nejdříve nadechne, vypadá, že uteče, ale pak jí tam je dobře. Proceduru opakujeme třikrát. Nemůžu sedět na slunci.

Jak mi tak dívka sedí na klíně, tak se dozvídám, že má samé jedničky. Pohladím ji, protože při jejích pobytech v nemocnici je to nadlidský výkon. Je skromná, drobná a ví, kolik operací ji ještě čeká.

Přemýšlím, proč je někdy osud tak krutý k některým lidem, proč je krutý k dětem? Tato dívka leží od tří let po nemocnicích, tj. dvanáct let, kdy se trpělivě nechá operovat, kdy rehabilituje, kdy se snaží rozcvičit zkrácené šlachy a rozhýbat ruce a nohy. Zub mě v tu chvíli nebolí, protože co je můj zub oproti osudu té dívky? 

Odjíždíme z Kokkina Nera, kde jsou prameny chladné léčivé siřičité a železité vody a jedeme do Veliky, kde zastavíme u Mikel Cafe. Mají tam velmi dobrou kávu. Kupuji si ledovou kávu fredo capuccino a děti dostávají čokoládový milch šejk. Prodavačka se podívá na dívenku a opatrně se mě zeptá, jestli je nemocná. Přikývnu, že ano a ona nám dává plný pytlík skvělých sušenek, které se podávají po jednom kusu ke kávě. Pytlík se sušenkami předávám dívce a její sestře. Konečně si sedáme a popíjíme svoje dobroty. 

"Chci se vám omluvit," slyším matku.

"A za co?" ptám se, protože nemám pocit, že by se mi měla omlouvat.

"Za to, že jsem vám nevěřila, že tady budeme, že tady jsme, za to, že je to skutečné, že je tu nádherně. Za to, že nám nikdy nikdo nic nedal," pokračuje matka nemocné dívky.

Vzpomněla jsem si, jak jsem ji kontaktovala a ona mi vážně nevěřila, že má tu možnost být s její těžce nemocnou dcerou tady v Řecku. Asi jsem se pousmála, pohladila jsem dívku a její malá sestra jedla sušenky. Rozloučily jsme se a já jsem si myslela, že si půjdu zaplavat.

Ozval se zub a já volala mojí české kamarádce, zubařce, že se tady v Řecku bojím jít k zubaři. Pravda je taková, že se bojím všude na světě. Vzpomněla sem si na Dominikánskou republiku a na vytržení zubu moudrosti rozšafnou Dominikánkou, která mi vymáčkla hnis špinavými rukavicemi na mytí podlahy. Přežila jsem to.

Aha, já jsem chtěla udělat "drama" z mého zubu a napsat, jak mi chybí moje česká doktorka, která je úžasná. Ale moji bolest přehlušil dívčin osud a její pokora, se kterou se nesetkávám ani u dospělých.

Cítím, jak jsme malí, cítím velký respekt před útlou dívkou, která nám ukazuje, že se dá bojovat.