Vás tedy do postele nechci!

Díky bohu za tu těžkou práci, kterou jsem vykonávala přes dvacet let. A díky bohu, že jsem ji mohla vykonávat na břehu Egejského moře. Můj tým byl skvělý a nemocné děti byly ještě skvělejší. Ovšem některé situace byly "husté."

Moje největší nasazení v těchto ozdravných pobytech probíhalo od podzimu do jara. Deset let jsem učila svoje lidi, kteří působili v Řecku snad všechno, co bylo zapotřebí. A to nebyla jednoduchá práce. Jednání s lékaři, s dozory, s rodiči a hlavně s řeckými ubytovateli. Jedna z podmínek byla, že se museli všichni zaměstnanci naučit řecky.

Naopak já se musela naučit vnímat řeckou náturu, jejich totální nedochvilnost a zvyknout si na jejich temperamentní reakce. Po deseti letech jsem už dělala svému týmu záda a chodila jsem jenom na porady či na akce, které jsme vymýšleli pro uzdravení dětí, ale i jejich rodičů. Ohromně mě to bavilo.

Plavu si v moři, synek mi ukazoval, jak už umí kotouly a já jsem ho následovala. Z břehu na mě mává delegátka a křičí, že máme v kanceláři finanční policii, které se všichni podnikatelé, majitelé restaurací, penziónů atd., velmi báli. Byla tak zoufale šílená, že jsem dala hlídat kluka kamarádce a vlezla jsem v plavkách k ní do auta. To už se mezitím finanční policie přesunula do restaurace, kde se konalo stravování českých dětí. Řecký šéf ukazoval nějaké papíry a byl celý bledý. I on byl zoufalý.

Došla jsem v těch plavkách k pokladně, kde stáli tři muži, z čehož jeden byl velmi tlustý a také byl nejaktivnější. Opřela jsem si svoje prsa o pokladnu a z mých plavek kapala voda. Řecký šéf restaurace skoro zkolaboval, když mě v těch plavkách viděl a špitnul mi, že se musím převléct, že tam v těch plavkách nesmím být, protože se to nesluší. Dělala jsem, že to neslyším.

"Co jste hledali v mojí kanceláři? Tam jsou české doklady, do těch vám nic není," udeřila jsem hned drze a měla jsem malou dušičku, protože tehdy jim tedy bylo do toho, která cizí kancelář působí na území Řecka.

Koukali na mě jak na zjevení, protože žádná Řekyně by rozhodně v té době nepřišla do restaurace v plavkách. A já to věděla, i když to nebylo mým úmyslem. Odjela jsem v těch plavkách, aby nebyl žádný větší průšvih. A když už se koukali, tak já jsem si zmáčkla horní díl plavek i s tím, co bylo uvnitř, aby se voda odkapala na pokladnu co nejrychleji. 

Byli ze mně nervózní,  protože nevěděli, kam se dřív mají dívat. Moje holky byly vyděšené, že nám zavřou kancelář, že nám ten den udělají peklo na zemi. Řecký šéf a číšníci byli zcela vystrašeni, protože jejich práce byla náročná, avšak ekonomicky pro ně přínosná. Kdyby tedy nebylo něco v pořádku, tak by se restaurace okamžitě zavřela a oni by přišli o svoje finance.

"A vy jste kdo?" zeptal se jeden z finanční policie.

"Kdo asi?" odpověděla jsem a stále jsem si mačkala ty plavky, ale prsa jsem z pokladny nesundala. 

Potřebovala jsem odvést jejich pozornost a to se mi podařilo.

"Jé, promiňte, zvu vás na oběd, mám jenom ty plavky, takže bych se převlékla a zvu vás na ryby," řekla jsem. V tu chvíli jsem byla falešná, jak katolická Polka.

"My se nenecháme uplácet, přijeli jsme za vámi z Athén," řekl ten tlustý a měl určitě hrozný hlad.

"Jistěže ne! To by bylo velmi nemorální. Já počítám, že vám ukážu nejlepší rybí restauraci, ale že ten oběd zaplatíte vy. Jste přeci Řekové. A ti ženy nenechávají platit," brnkla jsem na tu jejich správnou mužskou strunu.

Přešlapovali na místě, ale všichni Řekové, pokud se octnou u čistého moře, prostě pokud se octnou vůbec u moře, tak si dávají ryby. 

"Vy máte českou kancelář na území Řecka?" zeptal se jeden z nich, když už vážili tak dalekou cestu z Athén, aby mě proklepli.

"To mám a už jsem se vás ptala, proč mi lezete do psacích stolů? A také mám všechno v pořádku," nedala jsem se a odstoupila jsem konečně od pokladny.

"My vám můžeme vlézt i do postele," slyším od toho tlustého.

"Tak to tedy nemůžete. Vůbec nejste ani jeden můj typ," řekla jsem něco, co vůbec nečekali.

"Můžeme," opáčil každý jednotlivě.

"Nemůžete, fakt se mi jako muži nelíbíte, ale na ten oběd jdeme," ukončila jsem diskuzi, jestli mi vlezou nebo nevlezou do postele.

Oběd byl prima, plavky jsem si nepřevlékla. Objednala jsem si langustu, byť nebyla jejich vhodná  doba. Langusty se musí jíst v době, kdy jsou chutné. Ale chtěla jsem jim udělat pořádný účet.

"Hele, vy jste fakt nepolapitelná. Podívejte se, co nám tady píší, co máme provést za kontrolu," řekl zřejmě šéf  tříčlenné party finanční policie a otevřel složku, která byla nadepsána názvem moji ck.

Jukla jsem do ní, kývala jsem hlavou a objednávala jsem jim další cipouro, které se v poledne pije. A hodí se k němu i víno, takže jsem objednávala ještě retsinu. Já pila jako vždy jenom vodu.

"Pánové, podívejte se, já vám to řeknu jednoduše. Vy mi tady budete dělat šťáry a já seberu tým a tisíce dětí a klidně budu podnikat v Turecku, protože celá Velika žije z našich ozdravných pobytů. Rozumíte?" řekla jsem třem přežraným finančním policajtům, kterým bylo už v tu chvíli všechno jedno.

"A já už musím domů, někde tu mám dítě, nastydnou mi vaječníky v těch mokrých plavkách," hodila jsem poslední ťafku do placu.

Plavky byly samozřejmě už dávno suché, synek byl celý z těch kotoulů umotaný a oni byli ospalí. Nakonec jsem jim poskytla jeden apartmán, aby se vyspali.

P. S.

Takže do té mojí postele se fakt dostali. 

"