Ten chlap to uměl!

Tento příběh se odehrává v Praze. Mrzlo jako v Chicagu, takže mi z kabely nevisela žádná podprsenka, ale visel mi na krku patologický žárlivec. Objal mě kolem ramen a já jsem si říkala, že mi chce to rameno rozdrtit. 

Sedíme v jedné pražské známé kavárně (bez názvu – nebudu tady dělat reklamu) jako svatá trojice. Jeden zámožný makléř, patologický žárlivec a já.

„Takže vy pouštíte svoji atraktivní manželku do ciziny?  Je tam stále že? To já bych ji nepouštěl,“ protáhl makléř svoje slova a já bych ho nejraději bouchla do jeho tlustých měkkých rtů.

„No, ona tam musí být, má tam maminku a práci,“ odpověděl patologický žárlivec (PŽ), a láskyplně, tedy majetnicky, mě objal a dal mi pusu na tvář.

Podívala jsem se zpříma do makléřových očí, svoje jsem přivřela, trochu jsem si olízla horní ret a řekla jsem, že nejsem ničí manželka.

„Aááá, to jsem nevěděl, pane generále,“ řekl rozcapeně makléř a byl tak slizký, že jsem měla blbý pocit, jestli nečeká, že mu asi olíznu skleničku nebo co?

Vzala jsem si cigaretu, to bylo v době, kdy se mohlo kouřit, makléř se nahnul nad stolem, aby mi připálil. Sám kouřil doutník. Spíše bych řekla, že ho žužlal takovým divným způsobem. Fakt, jako rozcapené dítě. Stejným způsobem si hrál se skleničkou, kde byla očichaná whisky.

„Pane doktore, já zapálím manželce sám,“ rozhodl PŽ, což také udělal a kladl opět velký důraz na slovo „manželce.“

Generál toho měl dost, přestože byl makléř starý skoro jako kavkazský pastevec koz nebo jako Churchill, byl na tehdejší dobu bohatý jako potomek Onasise. Tento fakt byl důvodem k vyšší míře žárlivosti. Generál PŽ rychle zaplatit, falešně mi gentlemansky pomohl do kabátu a prošli jsme podchodem Na Příkopy.

To už mě držel za to rameno a nadával. Dělal mi scény, které jsem nesnášela. A tak jsem se mu vytrhla, trochu jsem popoběhla, protože byl o třicet centimetrů vyšší nežli já a jeho generálský krok byl dlouhý. Cupitala jsem tedy jako gejša po obchodní třídě Na Příkopech.  Na sobě jsem měla dlouhý černý kabát, prostě jako vždy jsem byla celá v černém jako sicilská vdova. Černá je moje barva. Cítila jsem se dobře a sladěně, takže jsem se vzpřímila, zvýšila frekvenci cupitání a na jakéhokoliv muže, který šel naproti mně jsem mrkla a pusu jsem sešpulila do vzdušného polibku. Muži se zastavovali a chtěli se dát do řeči, leč já jsem cupitala dál.

Po Příkopech chodí hodně lidí, logicky se za mnou otáčely i ženy, jelikož nechápaly, proč na ně mrkám a špulím pusu jako pornoherečka. Několik mužů udělalo otočku ke mně, ale já stále cupitala směr Můstek, kde mě generál dohonil. Opět jsem ucítila jeho těžkou paži a pevný stisk. Neměl hezký hlas. Ječel na mě fistulí, ať se podívám, jak je to se mnou hrozné? Samozřejmě, že jsem dělala, že vůbec nevím, oč jde a udiveně jsem se rozhlížela. Cítila jsem, jak mě bolí pravé oko z toho mrkání.

„Proč mi děláš scény?  A nech mě být,“ řekla jsem jedním dechem, ale to už kolem nás byl hlouček lidí, kde bylo více mužů, kteří se bavili tím výstupem.

„Ty asi nevidíš, jak se po tobě otáčejí, co? A já tě mám pouštět do ciziny?“ ječel jako smyslů zbavený.

„Nějaké problémy?“ slyším od muže, kterého jsem si okamžitě všimla.

Byl vysoký, pěkný a díval se na mě tak upřeně.

„Do toho vám nic není,“ vyjekl sopránkem generál PŽ.

Chlapík vytáhl průkazku, kterou mu vrazil před nos a generál couvl a strašně falešně se usmál.

„Takže kolega, jo? Také uniforma?“ povídal podlejzavě.

Pěkný chlapík stál vzpřímeně a vůbec na jeho větu nereagoval. Zeptal se mě, jestli potřebuji pomoc a jestli toho pána má zatknout. Když viděl mojí velkorysou reakci, tak generála PŽ pustil a doporučil mu, ať se ke mně nepřibližuje.

Hlouček se stále dobře bavil, já také a PŽ odcházel jako schlíplý kohout. Sáhla jsem si do kapsy, abych se ujistila, že mi nesebral klíčky od auta. Byly tam a já jsem se spokojeně usmívala.

„Moc děkuji,“ řekla jsem pěknému muži.

„Nemáte zač,“ odpověděl a ukázal mi tu jeho průkazku, na kterou jsem doslova zůstala zírat.

Byla to průkazka do fitka. Ten chlapík měl prostě ještě lepší nápad než já, která jsem se vyznala v kličkování před PŽ, která si umí poradit v takto zátěžových situacích. Neumím se mstít, ale takové divadlo stálo za to. Byl to doslova ode mě umělecký kousek, až na to, že jsem snědla díky tomu špulení a pusinkování na dálku svoji rtěnku.

Pozval mě na kávu. Šli jsme tedy do kavárny, chodili jsme hodně do kaváren, chodili jsme i do vinárny, chodili jsme i do restaurací, protože průkazka z fitka je prostě ojedinělá. Dala mi svobodu.

P. S.

Život je o těch nápadech, o tom, jak se k němu postavím. A já se postavila tak, že si píšu ke svým příběhům vlastní scénáře.

P. SS.

Veškerá podobnost s postavami této povídky je čistá náhodná.

Pozn. Fotografie je z období 2000 - 2002. Ano, to jsem já, ale nikdo z povídky na té fotografii nefiguruje.