Tedy mohli byste za mnou do Řecka

Jestli je to nutné? No jasně, že je to nutné, dokonce je to akutní. A proč je to akutní? Protože tam jsem to já, tam se směji, tam si plavu, lítám tam v plavkách a užívám si slunce a moře. Jsem tam úplně jiná, tam jsem to já.

Jo, jo, jsem to tam já, i když nastává paradoxní situace a já jsem kritická k řeckým zvykům nebo i k místním lidem, přeci jenom přijíždím se střední Evropy. Je to taková vybíjená, jak tady v ČR, tak i tam v Řecku. Ale o tom psát nechci, to je prostě normální pro každého, kdo žije ve dvou zemích. A je to i dobře.

Jsem tam happy jako turisté, až na to, že i tam na mě čeká práce, ale to zvládám levou zadní, pokud se mi do baráku nedostane nějaký divný člověk. A když už se tam dostane i přes mojí černou knihu nevítaných klientů, tak si ho prostě nevšímám. Copak teď, to už není žádná práce, ale kdysi jsem řešila nepříjemné lidi různým způsobem. Navíc mám od loňska Olivii, fenku, která je bláznivá, úžasná a mně se po ní stýská. Mery mi ji nedala, plakala. Olivie ji vrátila smích po mrtvém synovi.

Jeden doktor prudil neskutečně, všichni z něho byli úplně na hlavu.Ukecala jsem doslova a do písmene jednoho rybáře, nakoupila jsem mu potraviny na dva dny a milý pan doktor si splnil přání, protože chtěl být v noci na moři. Tak jsem mu to přání splnila. Rybář byl dobrý a odplul s ním někam daleko. Vlny udělaly své a doktor se vrátil jak bílá stěna, jakoby všechno opálení zmizelo. Jakmile jsem na něho slyšela výtku z jeho či mého týmu, tak jsem se u něho zastavila a mile jsem se zeptala, jestli zase pojede na moře. A byl klid.

Druzí dva namachrovaní zbohatlíci vytasili dvě harpuny, ponořili se do moře a za chvíli si stěžovali, že tam nejsou žádné ryby. Rychle jsem poslala jednoho sporťáka, koupil takové červené rybičky "barbounia" a sporťák si je dal za plavky. Půjčil si harpunu a rybičky tam nabodal. Vyplul vítězně s harpunou a se třeba rybičkama, které byly napíchnuty v řadě za sebou, jako by čekaly na to, aby je někdo picnul harpunou.

"No jo, pánové, musíte pod tou vodou mluvit, ono to rezonuje a ryby jdou na tu harpunu samy, vidíte?"

Tak oni zase vlítli do moře a mluvili, sem tam se vynořili, aby se nadýchli, skoro se utopili. Bylo to tam úžasné. Také bych věděla o pár lidech, kterým bych doporučila mluvit pod vodou, ale věděla bych o některých, které bych tam ráda viděla, se kterými bych seděla na břehu, pila fredo kapučíno a večer jedla rybičky se salátem.

Jenomže já dnes tvrdila, že nebudu psát, že jo? No vidíte, psaní patří mezi umělecké činnosti, když se chce psát, tak ať se zboří třeba celý svět, my sedáme - my, co píšeme - a tvoříme.

Tak tuhle krásu nebudu dnes popisovat, jsou věci, které se popsat nedají, ale dají se vstřebat, vidět, užít si jich. A možná i namalovat. 

A hlavně se těším na Olí, jak já se na ni těším, to také nemohu popsat.