Tati, sorry, já to nepochopila

Matky jsou údajně důležitější, ale já bych si dovolila oponovat. I otcové mají svoje nezaměnitelné místo v našich životech. Podle mě jsou oba rodiče důležití naprosto shodně, i když úloha ženy jako rodičky je určitě TO nejvíc.

Měla jsem prostě ohromné štěstí na oba rodiče. Nenapíšu nic nového, když sdělím, že naše životy se odvíjí od toho, co jsme zažili v dětství, jak jsme vyrůstali, jací byli naši rodiče, jakou jsme dostali výchovu, jaké jsme měly jako děti vzory. Samozřejmě znovu připomenu to, že člověk se vytváří se vším všudy od prenatálního období do věků tří let, maximálně pěti let. Rodiče se velmi milovali, nic ošklivého si nepamatuji, takže moje dětství bylo asi plné lásky. Píši "asi," jelikož si do tří let málokdo něco může pamatovat.

Do smrti mojí maminky jsem si myslela, že mi nejvíc do života dal táta. Inklinuji k jeho rodu více, jsem jim podobná určitými vlastnostmi. Táta byl velký krasavec s ušlechtilým obličejem, bílou pletí a černými vlasy. Byl velký bojovník, který v jednu chvíli nepochopil, zač bojoval a po vyhození z KSŘ vážně onemocněl se srdcem. Otce, navíc hrdého Řeka, který nedokázal uživit rodinu, zlomila tato skutečnost doslova a do písmene, tak že mu pukalo srdce. Nikdy nezapomenu na jeho poslední slova.

Stála jsem ve dveřích, na sobě jsem měla nádherný klobouk, odlétala jsem na Picundu. Bylo mi pouhých sedmnáct let.

"Holčičko, chci ti něco říct," řekl otec a já ani nedutala, protože jeho výraz byl vážný, navíc jsem letěla poprvé na 14 dní mimo domov a měla jsem strach, jak to mamča všechno zvládne, protože jsem mu píchala insulín já a byla jsem celou noc v případě potřeby k dispozici.

"Prepi na eise pgio poly perifani," slyším slova, která jsem si přeložila "musíš být na sebe více pyšná."

Ta věta mi zněla v uších ještě v letadle, ale i po příletu na Picundu. Ptala jsem se, proč mi to říkal? Proč mám být na sebe pyšná, když pýcha není zrovna dobrá vlastnost? Pak jsem na tu větu zapomněla a kochala jsem se mořem, výlety, ale jenom krátkou dobu.

"Umřel vám tatínek," řekl vedoucí zájezdu, když jsem stála v moři, kam jsem si šla zaplavat.

Voda i nebe splynuly do sebe, motala se mi hlava, nemohla jsem dýchat. Tehdy jsem ještě uměla brečet. Nechápala jsem tu větu, cítila jsem slané slzy a byla jsem naprosto zdrcena. Smrt milovaného rodiče je  pro dítě velké trauma. I když jsem byla předčasně dospělá, tak jsem byla přeci jenom  tátova dcera, byla jsem dítě. Cítila jsem se divně, že jsem tak daleko od maminky, která smrt mého táty rozhodně nesla špatně. O tom, že po mě sovětská policie chtěla razítko na telegramu z ČSSR ani nebudu psát, bylo to strašné a já v Moskvě na letišti spala na zemi, dokud mě nepustili do letadla, aby se mohl konat pohřeb mého táty.

Byla to pro mě hrozná rána. Nečekala jsem to, i když jsem od deseti let chodila v noci po kolenou do ložnice, kde spali rodiče a přikládala jsem si ucho na jeho hruď. Když jsem uslyšela, že srdce bije, tak jsem teprve usnula.

Včera by měl výročí úmrtí, plavala jsem zase v moři a podívala jsem se opět do nebe, kde jsem hledala jeho zvláštní krásné oči. Nebyly tam. A znovu mi naskočila ta jeho poslední věta, které jsem tolik let nerozuměla. 

Dnes už tu větu, to slovo, chápu. Není to pýcha, je to hrdost, je to hodnota. A táta chtěl, abych věděla o svých hodnotách, které on jako rodič viděl. Já jsem je samozřejmě nevnímala, protože jsem v nich nějak automaticky vyrůstala. Chtěl, abych si to pamatovala, asi věděl, že už mě nikdy neuvidí.

Když umřela maminka, pravý anděl na zemi, tak jsem začala na nebi hledat i její oči, její laskavost, její mateřskost. Vedle mě sedí na balkóně syn. Uvědomuji si, jak se některé věci přenášejí dál. I já chci, aby syn byl hrdý na sebe, na to, co umí, jaký je. Ale zároveň si uvědomuji, že je to velmi těžké, aby mladý člověk byl hotový i se svými hodnotami, které se v podstatě od raného dětství až tak moc nezmění. A i proto budu tvrdit, že jsou oba rodiče plnohodnotní a nezastupitelní. A kdo je má, tak má to největší bohatství na světě. Ale i naopak, pokud máme my rodiče děti, tak to je také nejvíc, je to dar, se kterým se nikdy nemá hazardovat.

Táta měl pravdu, měla jsem být více hrdá, více zásadová, více dát najevo, co se mi nelíbí, i když jsem byla vždy hodně svá. Teď už to umím, teď vím, že můj život není o ničem jiném, nežli o tom mém životě, kam nepatří žádní leví a falešní lidé, kam nepatří něco, co já nemohu akceptovat. Vím, že mě nemůže sejmout žádný houf, i kdyby stávkoval za za cokoliv, že nebudu nikdy falešně pozitivní, když se mi něco nelíbí. Ale to já jsem nebyla nikdy. A jednou to bude vědět i můj potomek, i když si myslí, že to ví, ale má dobře našlápnuto. 

Dovětek z diskuze od Miroslava Bučka - cituji: "že Otec je vždy důležitější jako Matka! Důkaz je jednoduchý - Matky jsou 100% všude - Po otcích mnohdy, ni vidu - slechu ! ...Prostě jeho diskuzní příspěvek pod článkem stojí za přečtení.