"Vyskoč, budeš mít konečně pokoj," šeptá depka okupovanému mozku, který nevidí žádnou světlou cestu. Poslouchám dlouhou dobu známou a rozhoduji se, že pojedu do Prahy, že ji budu dělat záda, prostě zeď, aby se mohla opřít.
Po dlouhém telefonátu jsem trochu usnula, zdál se mi dost hnusný a divný sen. Vstala jsem a běžela jsem dolů pro štěně, které mě příjemně hřálo na hrudi, kam jsem si ho přivinula. Manžel se na mě usmál tím svým laskavým úsměvem.
"Asi pojedu do Prahy, ta paní je na tom hodně špatně, bojím se o ní," sdělila jsem mu.
"A co jí chybí? Má všechno. Má krásný byt, je bohatá, má práci, tak proč má depresi?" zeptal se můj manžel s jeho andělským úsměvem, protože slovo deprese vůbec nezná a jeho význam nechápe.
Proč já se od něho neučím? Patří mezi to jediné procento lidí na světě, který nezná výkyvy nálad. Je stále dobře naladěn. Ovšem tento úžasný postoj se nedá naučit, s tím se člověk musí narodit. V náruči jsem držela Charlieho, který se mi pokoušel prokousnout prsty a dívala jsem se na plyšového pandu, jak ho rozkousal. Hladila jsem ho a stále jsem cítila jeho teplé tělíčko, ale i to, že jsem stále myslela na tu ženu, jak ji těžká deprese nenechá reálně uvažovat.
"Pojedu teď večer, prostě musím......" řekla jsem moje stručné rozhodnutí nahlas a všechny domněnky jsem zamlčela.
Manžel jen přikývnul. V tu chvíli jsem si, tak jako po několikáté, uvědomila tu jeho velikost. Vstal a šel mi připravit sebou večeři. Házím si věci do příručního kufříku, nevím, jestli si vezmu štěně, rychle chci překontrolovat úkoly. Otvírám počítač a hned na mě vykouknou ze seznamu dvě hnusné zprávy, tři mrtví skokem z okna.
Prostě jedu.
https://www.novinky.cz/krimi/clanek/matka-se-synem-skocila-v-praze-z-okna-panelaku-oba-jsou-po-smrti-40303175?dop-ab-variant=3&seq-no=1&source=hp
