Tak jsem zpět v Čechách a.....

Tentokrát nevnímám obličeje národa českého, protože díky rouškám vypadáme všichni stejně. Celý orouškovaný svět pod různými rouškami huhlá, není mu vidět na ústa, takže svět vypadá jako rouškový socialismus nebo izraelský kibuc.

Odlétám z Řecka, kde se celé léto velmi striktně dodržovaly podmínky nošení roušek při vstupu do obchodů či bank. Všude stály fronty, tudíž jsem letos moc neutratila, protože už tak si připadám mizerně, protože realita mě hází zpět do socialismu. Za to mohou ty fronty, které odmítám stát, prostě nemohu, tak jako jsem kdysi nestála fronty na banány a mandarinky. Raději jsem byla bez vitamínů. Ne, to já prostě nedávám. Neodlétám ráda, ale těším se, že vyhodím roušku a budu volně dýchat. A ono ejhle, nouzový stav a nošení roušek, abychom si snad neodvykli.

Z nepochopitelných důvodů je zastaveno opět financování stavebnictví a všechno, co se týče kovů. Netušila jsem, že koronavirus napadá kovy. Proč právě tato dvě odvětví vážně nechápu. Prostě do vyprodání zásob náhradních dílů na automobily je financování tohoto odvětví skutečně od včerejšího odpoledne zastaveno. Alespoň by mi nebylo líto mého zešrotovaného sedmimístného renault- espace.

Asi před čtrnácti dny jsem nechala v Řecku sešrotovat auto, které se "vysypalo" před řeckou hranicí, chválabohu, že ne v Severní Makedonii nebo v Srbsku. Odtahovka jej odvezla do servisu Renault, odkud mi sdělili, že motor bude stát osm tisíc eur. Rozhodla jsem se okamžitě, nechala jsem si poslat velký techničák a jela jsem na celnici do Thessaloniky, tedy na státní úřad, kde jsem vyplnila všechny možné i nemožné dotazníky a nádherně vypadající auto šlo do šrotu. 

Jinak příjemní Řekové jsou naprosto jako státní zaměstnanci nemožní, i když už se více snaží být vstřícní. Na paní vedoucí jsem čekala 45 minut, seděla jsem na schodech a nechala jsem na sebe působit řecké slunce. Jakmile vešla do kanceláře, nandala si roušku a mě vyzvala, že si ji musím nandat také. Visela mi na jednom uchu, tak jsem si ji navlékla na druhé a začalo se mi špatně dýchat. Ona to nevydržela a dala mi pokyn, abych si roušku sundala. Bez roušky to byla velmi sympatická osoba, pracovala na řecké státní poměry velmi rychle a psala jako závodnice. Za chvíli bylo vše hotovo a já odjela zpět do Veliky s pocitem, jak jsem se rychle auta, které se mohlo dát opravit v jiném servisu apod., však to znáte, zbavila. Na vině byla rouška, se kterou jsem nechtěla lítat po úřadech a po servisech. 

Rouška může prostě nejen za moje sešrotované auto, ale i za moje ztloustnutí v letní sezóně, protože když už jsem ji sundala a mohla jsem jíst a dýchat plnými doušky mořský vzduch, tak jsem to dělala hodně dokonale, nehleděla jsem na to, že se po zmrzlinách tloustne, že nemám jíst řecký bílý chleba, který si namáčím do olivového oleje. Kašlala jsem na to, protože život bez roušky je prostě fajn a úžasný.

Stále mi vrtá hlavou, proč zločincům začerní oči, když by postačila rouška, protože já v ní téměř nikoho nepoznám.