Syn a jeho touhy

Jednou Zuzka Zajícová dala do blogu fotky svých dvou úžasných dětí a napsala, že je na ně hrdá. Byla jsem velice mile překvapena, protože tady není zvykem vychvalovat svoje děti, natož dospělé. Byla jsem ráda, že to Z. Z. udělala.

Dnes celý den přemýšlím nad mým synem. Vizuálně mi není podobný a náturou jenom v něčem. Je spíše po svém otci. Samozřejmě, že to byl kluk, který žil od malička lumpárnami a uměním. A já ho nepustila na DAMU zrovna tak, jako mě nepustil můj otec. Historie se opakovala. Řekla jsem mu, že jestli má talent, tak po osmiletém gymplu může jít, kam chce. Myslela jsem si, že půjde na FAMU, ale pak udělal zkoušky na právnickou fakultu. Plnil přání otce. Věděla jsem, že to neodsedí. Během prvních tří měsíců se přepsal na VŠ diplomacie a mezinárodní vztahy. Školu dokončil jako nejlepší student a já jsem na něho mohla být hrdá. Ale syn byl smutný. Tak si zatím bez mluvení dělal svoje panáčky, ve kterých se naprosto zdokonalil.

Od malička skládal hudbu, pak se naučil hrát na kytaru a píše krásné texty. Nechce je dávat ven, protože měl nějakou ošklivou zkušenost. V jeho devatenácti dostal nabídku, která se neodmítá. Mohl textovat operetu, ale on odmítl. A to jsem byla smutná zase já. A tak skládal a maloval s kamarády takové pidi panáčky, které byly neskutečně pracné. Maluje je dosud. Má už velkou sbírku.

Celá jeho parta, která se skládá z pěti úžasných kluků, kteří se těmto panáčkům věnují tak cca od 10 let se stálé stýká a malují si někdy společně pro radost. Kolikrát jsem měla špinavý stůl a těch objednaných jídel. Jé, jak já bych to ráda dělala dál. Byli naprosto úžasní. Musí je sestavit, vybarvit, nalepit jim řasy apod. Syn je v tomto nejvytrvalejší, oni zase ve svých oborech, kde už za krátkou dobu dosáhli unikátních výsledků. Dělají nenásilně kariéru, ale syn maluje a i pracuje. Jeho cíl je jasný, není vůbec o pracovní kariéře.

Soutěžil v psaní povídek a tyto soutěže vyhrával. Myslím si, že píše o mnohem lépe, nežli já, protože má uspořádané myšlenky, kdežto já narvu do jedné věty dvacet myšlenek. Kdo se v tom má vyznat?

Od malička také maloval obrazy. Udělal nám všem portréty a pak najednou zmizely. Dal je jedné holce ze třídy, protože se jí líbily. Začal malovat na podzim a tady jsou některá jeho díla. Jako první jsem viděla tento - Kolo života.

Cesta dvou lidí mi přišel dost složitý název, ale nakonec uznávám, že je to název opravdu o hledání cesty dvou lidí.

A dostala jsem hned druhý, protože jsem ho obdivovala, když ho tvořil. Rybářské lodičky na temném moři v noci. 

No a mohla bych tak pokračovat ještě chvíli, ale dám sem jeho poslední tvorbu. Tento obraz je dělán špachtlí. Moc se mi také líbí, ovšem jednak je to můj vkus, za druhé ho maloval můj syn. Zajímavá technika.

Jasně, že každý normální rodič miluje svoje dítě. Já jenom vím, že umělecká duše je prostě křehká, hodně křehká. A tak budu vedle něho stát, jak dlouho bude třeba.