V pátek přiletěly moje dvě neteře s jejich kamarádkou poprvé do Česka. Vyzvedla jsem je a rovnou jsem je odvezla na večeři, kde si jsme si daly kulajdu a plněné knedlíky. Byly nadšené, jenom byly nesvé z toho, proč jim kradou
číšníci nebo servírka jídlo, které nedojedly. Jistě mnozí v z vás byli v Řecku a víte, že tam se naopak s odebíráním talířů nespěchá. Odebrat talíř hostovi znamená velkou neslušnost. O odebrání talířů si musíte v Řecku většinou říct.
Holky jedly pomalu, protože toho na ně bylo moc, takže odpočívaly. Chtěly jenom česká jídla. Já jsem z té kulajdy dostala asi průjem, spíše z těch hub, takže jsem celou noc proseděla na WC a bylo mi jasné, že s nimi druhý den nikam nemůžu.
Ráno jsem si natáhla tepláky, noční košili jsem zastrčila a vzala jsem si bundu. Odvezla jsem je na Malostranské náměstí a ukázala, kudy se dostanou k Hradu, pak do chrámu Sv. Víta, do Zlaté učičky a na Karlův most. Kolem šesté jsem pro ně dojela a opět jsme šly na večeři. Daly si svíčkovou, která jim chutnala, zase chtěly kulajdu. A pak lítaly po obchodním centru a nakupovaly. Všechno vypadalo krásně, holky byly nadšené z architektury.
Marie, starší neteř, která hodně cestuje po světě a šéfuje ve vězení pro mladistvé ve Volosu, je razantní holka, povahově je mi podobná. Je s ní legrace, ale umí se ohradit a bránit svoji mladší sestru i starší kamarádku. Asi by se prala za celou rodinu, holt, geny.
"Teto, proč se tady lidi neusmívají. Je to tak normální nebo máme prostě jen smůlu?" zeptala se Marie a Thomy se přidala.
"Je to tady normální, stalo se něco?" hodila jsem otázku.
Dozvěděla jsem se, že do jejich kamarádky Angely nějaký starší pán brutálně strčil a kamarádka spadla na zem. Marie ho anglicky usměrnila, kousek dál stáli policajti, kteří nic neudělali. Marie se domáhala anglicky, francouzsky a německy pomoci, ale policajti se jen usmívali a nijak Angelu nebránili.
"Teto, proč mi tady nikdo většinou neřekne prosím, když děkuji česky," ptala se Marie dál.
"Protože je tady zima, je tu jiné klima, jiní lidé, je to Česko," bránila jsem seč mi síly stačily Česko, ale to vše, co se holkám nelíbilo, se nelíbí ani mně.
Dnes jsme jely do Jizerských hor, holky obdivovaly roubenky, jedly pečené koleno v zámečku na Nové Louce, Marie si nabrala křen, který se v Řecku nepodává a skoro se zadusila. Odjely jsme do Liberce a místo prohlídky krásného centra skončily holky opět v obchodním centru. Každá si kupovala dárky, chěly je zabalit. Už si zvykly, že se platí za tašky, nicméně trvaly na dárkovém balení dárků pro svoje blízké. Samozřejmě, že se vytvořila fronta a najednou to začalo. Opět starý muž, který nemusel nikam spěchat. Dnes jsem tam byla ale já, takže jsem se chopila úlohy a zjednala jsem pořádek okamžitě.
Teď jsou na náměstí s mým bratrem, kde se rozsvěcí stromeček. Jsou nadšené krásou Česka a trochu zničené z chování českého národa, ale i to se nějak urovnalo, protože těch krás je více, nežli těch lidí, co se neusmívají. Hodně jsem dnes přemýšlela nad rozdílnými světy a vnímáním Řeků a Čechů, nad jídlem, nad vším, co je v každé zemi trochu jinak.
Zítra se jede do Kutné Hory a večer jdeme na Staroměstské náměstí, protože nechápou, jak někdo slepý vytvořil takové dílo, jakým je Orloj.
Prostě v každé zemi je něco dobrého i špatného, ale co je tady hodně špatného a ulhaného je to, že podle EU se prodávají tašky. Když přimhouřím oko, tak jsem si zvykla na to, že si obchodní řetězce nechávají tašky zaplatit, což v Řecku také není. Ale proč si musíme zaplatit tašku, když si kupuje oblečení nebo boty, nedej bože nějaké drahé, tak to nechápu.
Co jsem však nejvíce vnímala bylo to ženské řecké chování, které je milé a rozmazlené. Pozorovala jsem je, jak se líčí, jak se mezi sebou baví, jak volají domů, jak mluví se svými dětmi a jejich matkou, mojí sestřenicí. Tolik laskavosti jsem doma dlouho neslyšela. Bylo mi krásně, protože ty jejich lichotky, ty zjemnělé výrazy fakt navodí úplně jinou náladu. Asi se to naučím, uměla bych to, ale nemluvím tak, mluvím plyně řecky, ale bez těch laskavostí a kudrlinek. Je to škoda. Chvíli jsem tedy nasadila mazlivý tón, neteře se na mě dívaly a strašně ze začaly smát.
"Teto, ty jsi prostě už moc česká, ty nemáš s námi nic společného, k tobě se naše rozmazlená řeč nehodí, ale tomu rozumím," řekla Marie a já si uvědomila, že doma jsem fakt jenom v tom letadle, když letím ze země do země.
Krásný advent všem.
