Je to tak, přesně tak, jak je to v nadpisu. Od středy, kdy jsem nemohla odletět do Řecka, se cítím jako Češka, protože dohodnout s Řeky podmínky spolupráce je něco neskutečně těžkého. Kdyby jenom to. Syn měl křest ohněm.
Včera ráno jsem šla na odběr krve, abych zjistila, co můj zánět v těle vyvádí. Nemám žíly, takže bych nemohla být ani narkomankou, i kdybych chtěla. Sestra mě nešetrně bodla a pak se mi šťourala v ruce tak dlouho, dokud tu pitomou žílu nenašla. Měla jsem otočenou hlavu, nemůžu se na krev dívat. Radostně jsem kvitovala, že mi zase nepropíchla dlaň, která je samá modřina.
Dojela jsem domů, štěně Charlie po mě skákal, já šla k autu pro věci, ale on utekl. Byla jsem naboso v pantoflíčkách a venku byl rozmoklý sníh. Řvala jsem na celou ulici, ale Charlie si dělal, co chtěl, skákal v mokrém sněhu a já skákala vzteky, že neposlouchá na příkaz „k noze.“ Dostal trochu na zadek, udělala jsem si kávu, strhla náplast a najednou už bylo poledne a volal syn právě, když jsem si chtěla zapálit a oddychnout si.
Dal náš hovor nahlas a začalo vyjednávání podmínek spolupráce. Na druhé straně jsem slyšela Sulu a jejího manžela Jorgose, usmála jsem se při představě, jak jsme v nevýhodě při vyjednávání spolupráce, protože se nejedná s jedním majitelem, ale s celou rodinou. Slyšela jsem řev jejich malého vnuka, takže jednání se táhlo v duchu dvougenerační rodiny a mého syna, který poprvé v životě musel jednat s našimi milými Řeky.
Říká se jeden Armén za deset Židů a jeden Řek za deset Arménů. Toto přísloví je vážně pravdivé. Když bylo období velkých zakázek ozdravných pobytů, tak jsem šílela. Vyjednávání s Řeky vypadá tak, že se ve mně probudí česká výchova, české myšlení, český či středoevropský systém. Vyjednávání s Řeky je o tom, že kdybych měla žíly, tak si něco píchnu. Je to namáhavé a zdlouhavé jednání. Navíc je vždy jednostranné, protože jenom oni potřebují peníze na to a na ono, na babičky, na přechod, na prezervativy, na domy a na auta. Je to prostě víc než šílené.
Pozdravila jsem tedy Sulu i Jorgose a ona mi hned skočila do hovoru. Nebyla jsem tam fyzicky, znají mě 30 let, z toho jsem s nimi pracovala 20 let velmi intenzívně. Naštvala jsem se, protože můj syn mluví velmi kvalitně řecky, ale rozhodně mu chybí odborná slovní zásoba. Musela jsem zasáhnout hned na začátku.
„Sulo, prosím, nemluv, nech mi říct, oč se jedná a pak vše dohodnete,“ řekla jsem důrazně, načež se do hovoru vložil i její manžel.
„Mlčte oba dva, protože jinak žádná spolupráce nebude,“ trvala jsem na svém a byla jsem v tu chvíli naprosto anetická a tvrdá jako kartelový mafián.
Toto jednání trvalo asi tři hodiny, z toho jsem dvě hodiny zvedala telefon a poslouchala co a jak. Tentokrát jsem nevyměkla z důvodu, že jsem dělala záda synovi, ale také z důvodu, že se všechno v Řecku velmi zpřísnilo, což je paradoxně dobře, protože každý občan Řecka je velmi přísně kontrolován. Škoda, že tyto zákony nebyly v době, kdy jsem podnikala ve velkém.
Večer mi volal naprosto vyřízený syn, což jsem chápala, protože jsem tato vyjednávání naprosto nesnášela. Poslouchala jsem, že je velká škoda, že jsem kdysi prodala byt v Larisse, v krásném a mondénním městě, kde to stále žije a není tam vidět krize. Nakonec syn řekl, že jsme fakt asi moc čeští, že nemáme ty řecké vyjednávací schopnosti, že kdyby věděl, co a jak jsem musela dvacet let dělat a vyjednávat, tak by nikdy nebyl zlobivý.
Usmála jsem se při představě, jak budu zase řecká, až mě něco naštve, a jak budu česká, až přiletím do Řecka. A ještě jsem se zamyslela nad těmi miliardáři, jestli oni nemají všichni řecké kořeny.
