Proč ti rodiče nevědí, co trápí jejich děti?

Česko je nejvíce ateistickou zemí v EU, stručně řečeno chybí tu víra a tradice se vytratily do nenávratna. Budiž, ale proč se o těchto tématech veřejně nehovoří? Proč se vyhýbáme ožehavým tématům, např. jak se cítí děti, když ....

se jejich rodiče nevezmou. Věří jim to nebo mají otázky, na které nedostanou adekvátní odpověď, protože to jsou prostě jenom děti?

Mnoho dětí vyrůstá s oběma biologickými rodiči, kteří se nesezdají z různých příčin, asi nejvíce kvůli sociálním dávkám pro samoživitelky, které okamžitě všechny vymoženosti pro svobodné matky využijí. O. k., potud bych ještě respektovala to, že toto činí rodiče z finančních důvodů. Ale nesezdané páry jsou i u velmi movitých párů, kteří se nezaleknou první otázky dítěte, proč se tatínek a oni jmenují jinak, nežli maminka nebo obráceně.

Nemusí se zaleknout, stačí, když se zamyslí, zda je pro dítě správné a zdravé to, že se mu v hlavičce rojí otázky, jestli jsou to vůbec jeho rodiče, když se každý jmenuje jinak? A že se ty otázky rojí a rodí a rostou velkou rychlostí, tak to je prostě holý fakt. Většinou, když děti nastoupí do první třídy, tak je tyto otázky začnou trápit. Jak rostou, tak rostou i otázky a zároveň i jejich spolužáci, kteří jsou zvědaví a neberou si servítky, jelikož děti umí být i velmi drsné., protože se ptají přímočaře. A na problém je zaděláno. 

Samozřejmě, že jsem se setkala s takovými rodiči, kteří byli happy, kde si hlavně ženy nechtěly přiznat porážku, že o ně partner nestojí jako o manželku.Takže tyto matky na úkor duševního zdraví svých dětí hrají hru, že svatba je pouze "jenom papír," což je prostě pravda. Ale pro děti je to důležitý papír. 

Znám jeden úžasný pár, který má tři děti. Matka je skvělá, opravdu vzorná, a otec je pracovitý a velmi milý chlapík. Seděli jsme na terase a já se zeptala, proč tak dva skvělí lité žijí "na hromádce." Důvod mojí otázky byl ten, že jejich nejstarší syn má psoriázu - lupenku. I kvůli tomu jezdí do Veliky, kde se kluk uzdraví, resp. zhojí, ale v průběhu roku mu lupenka opět vyskočí na plockách prstů u nohou, takže nemůže ani chodit a hrát svůj oblíbený fotbal.

"Jo, to je v pohodě, je nám fajn, je to jenom papír," odpověděla na moji otázku matka tří kluků.

"Hmmm, ale to se pak kluk z té lupenky nedostane, asi to bude spouštěč," sdělila jsem konečně to, co jsem si myslela.

Oba dva si ke mně sedli a já jsem byla jako pravý mentor. Mluvila jsem a mluvila, ale oni mě najednou přerušili.

"Hele, máš pravdu, my se vezmeme, máme tři děti, začíná se ptát i ten mladší, prostřední, proč má jiné jméno?" řekl otec a já jsem šla s matkou nakoupit, což bylo skvělé, protože jsme byly konečně samy.

"Vážně ti to nevadí, že nejsi vdaná? Opravdu je ti to jedno?" dorážela jsem na matku otázkami.

Zastavila se mezi olivami, podívala se na mě a rozpovídala, že jí to samozřejmě vadí, ale že se stydí o tomto tématu mluvit s otcem svých dětí. A jsme u slova STUD, které by se mělo použít v případě, že partneři neakceptují zdravý vývoj svého dítěte nebo svých dětí, když žijí na tzv. "psí knížku," nebo "na hromádce."

Tento model rodinného soužití chápu u rozvedených, kteří spolu žijí a mají např. i další dítě, protože děti umí takovou skutečnost vstřebat daleko rychleji, nežli dospělí, ale u dětí, které mají svoje biologické rodiče vnímám to, že jim nemusí dítě díky jinému jménu věřit, že jsou jejich, že jim takové soužití na "psí knížku," škodí, protože nechápou, proč se rodiče nevzali a nežijí jako manželé.

Závěrem bych chtěla říct, že bych jako dítě asi byla hodně špatná z toho, že se moji rodiče nevzali, byť díky občanské svatbě mých rodičů v emigraci, jsme nebyly jako děti s bratrem v Řecku uznávané, že pocházíme z manželství, což nás opravdu hodně trápilo. A následovaly křtiny v pravoslavném kostele v Československu, abychom byly legitimními dětmi vlastních rodičů. Dokonce i řečtí emigranti museli mít pravoslavnou svatbu v kostele, aby se mohli vystěhovat jako manželé zpět do Řecka.  Ale můj táta už nežil, proto ty křtiny. Naštěstí je tento zákon zlikvidován a Řecko uznává i občanské svatby a děti zplozené, které nejsou pokřtěné.

Ono manželství samozřejmě neřeší šťastný život, ale požádání o ruku je stejně nejvyšší pocta pro ženy, i když žijí ve zlaté kleci nebo v chatrči. Jasně, může požádat o ruku i žena, tak jako to udělala kdysi Livia Klausová. Proč ne?