Neznám sprostých slov, ale znám mnoho sprostých charakterů. Jak tedy vyjádřit to, co se mi stalo, když to nemůžu napsat tak, jak se mi to stalo. Smrtelný není jen koronavirus. Mám chodit, takže tentokrát poslouchám a lítám na WC.
Samozřejmě, že u mě platí v tomto případě přísloví "Kovářova kobyla chodí bosa," Včera jsem měla odletět do Řecka se synem, ale bohužel, tak se nestalo. Zato zdatně lítám po doktorech a na tu toaletu.
Ještě před touto příhodou jsem sdělila svoji kamarádce, že se na to (tečkování), protože jsem se rozhodla zhubnout, aniž bych z toho měla přetlak v hlavě nebo v duši. Nakonec jsem udělala ze sebe mooooc chytrou a řekla jsem, že jsem si jista, že moje mysl na tuto větu slyší. Jasně, slyšela.
Potom jsem odjela se švagrem do Prahy a nechala jsem doma auto, aby mi ho syn přivezl, protože pojedeme na letiště do Vídně. Stačila jsem říct, že je to divné, že tam budu bez auta, kdyby se něco do středy stalo, tak já nejsem mobilní a do metra prostě nevlezu, protože vůbec nevím, jak bych se orientovala. A zase jsem vyslovila něco jen tak, prostě jsem na auto zvyklá, ale syn si svoje potřeboval dát do servisu. Netušila jsem, že moje mysl je tak otevřená a každou moji větu bere vážně.
V pondělí ráno mě probudila netypická bolest břicha. Počkala jsem do půl osmé a volala jsem profesori, jestli by mi neposlal e-recept, že mi je divně, že mám letět do Řecka. Nebyla jsem schopna ani vstát. Pak jsem zavolala syna, aby mi přivezl recept, černý čaj a rohlíky. Chudák jel až z Barrandova na druhý konec Prahy. Sedl si a bylo evidentní, že mu není dobře.
"Asi poletíš, kluku, sám," sdělila jsem podezření a vyslovila jsem svoji intuici.
Kluk odjel domů a já za dvě hodiny dostala třesavku. Napsala jsem profesorovi sms, že k němu jedu. Pondělí je jediný den, kdy má ambulanci.
"Do Řecka můžete, tam jsou také doktoři, ale nechám vám vzít krev," řekl profesor, který věděl, že je to recidivující problém.
Zkrátím to - CRP - zánětlivý faktor byl 100 x nad normou. Za hodinu byly výsledky v počítači.
"No, do Řecka nepoletíte, i když tam jsou také lékaři," sdělil mi to, co jsem věděla.
Kývla jsem souhlasně, stejně bych neletěla, bála bych se. Čekala jsem, že mě pošle na CT nebo na sono, ale nic.
Chvíli jsme si povídali,kolik bych měla času, aby mi neudělali vývod nebo, abych vůbec přežila, kdyby "to" prasklo. Byla jsem celá zpocená. Pan profesor mi napsal velmi silná antibiotika v koňských dávkách, takže v nemocniční lékárně mladá magistra znovu volala, jestli je ta dávka dobře. To už jsem myslela, že omdlím. Nahlas jsem volala, že to není můj nápad se ptát na dávku, aby si opět pan profesor nemyslel, že jsem chytřejší. Stačil můj příjezd a odjez bez sona a bez CT, zato jsem v ruce držela výsledky krve, které byly šílené.
Zavolala jsem známému, který mě vozil do nemocnice a zpět a večer jsem odjela domů - k jistotě, protože při vědomí, že bych skončila na nějaké pražské emergency, jsem se znovu začala potit a břicho mě bolelo tak moc, že jsem byla ráda, že mám jedináčka a nemusím psát závěť. V noci jsem přijela domů a ráno chyběl můj lékař, takže mi ortoped napsal žádanku na CT, které bylo rozbité. Je to takový milý kluk, kterého znám od jeho narození a také mi do neděle nechal píchat injekce na velké bolesti v kříži, která mi střílela do podbřišku. To byl zřejmě důvod, proč mě velká bolest neupozornila dříve a jela jsem za minutu dvanáct ke známému profesorovi, který mi sdělil dg. ode dveří a šetří MZ ČR a VZP finance za CT a sono, asi je to drahé, a nezbyly by peníze pro poslance.
Na druhý den jsem si vyjednala v naší nemocnici CT, to bylo včera - a letěla jsem nahoru k lékaři, který četl, že se jedná o akutní divertikulitidu s mnohočetnými divertikly. Dívala jsem se doktorovi přes rameno na monitor, pozorovala jsem ty hnusné divertikly a sledovala jsem, jestli v nich není dírka. Nebyla tam, ale před šesti lety mi zachránili život v okresní nemocnici, i když jsem opět byla na pražském špičkovém oddělení, ale neudělali mi CT. Nechtěla jsem opakovat historii, která byla už i tak hodně rozjetá.
A jsme u síly slova. Začala jsem hubnout, protože jsem nemohla nic sníst a mám striktní dietu. Už nikdy nepojedu do Prahy bez auta, i kdybychom měli letět z Bruselu kde by nás vítala evropská komise jako dva české občany s řeckým původem, nedej bože samotná paní Merkelová.
A o čem ten můj příběh je? O tom, že kdybych tam byla s někým cizím, tak bych vybojovala CT a sono a nutila lékaře, aby toho člověka hospitalizovali, protože takový prosáklý divertikl je téměř hnusný jako koronavirus. To jako fakt.
Vážně tentokrát bych se z toho vytečkovala, protože kam to kdysi úžasné české zdravotnictví spěje? A vážně úplně nakonec kvituji i tu rychlost a ochotu pana profesora, který věděl i bez CT, že na mě zabere koňská dávka. Takže jsem asi kobyla, která chodí bosa.
