Mnohdy jsem nevěděla, jestli mě prezident Miloš Zeman štve hodně nebo málo. Dnes jsem poslouchala bedlivě každé jeho slovo, vnímala jsem, že nepotřeboval nic číst. Přála bych všem Čechům, aby si jeho slova zapamatovali.
Ta slova se týkala poselství, aby Česká země byla země úspěchů, ne závisti a nenávisti. Skoro jsem ani nedýchala, protože jsem tolik kritizována za to, že tyto dvě vlastnosti, která se dají sloučit do jedné sama často kritizuji. Jsem občankou i této země české, ale díky mému původu a příjmení se na mě sesype taková zvláštní nenávistná letka, která můj pocit, že žiji v závistivém prostředí jenom zesílí. Mnohdy mám chuť už nic nepsat, nic nedělat, protože závist a nenávist je vážně velmi hnusná vlastnost. O to je smutnější, že při předávání státních vyznamenání se na tyto české vlastnosti důrazně poukázalo. Osobně jsem tomu velmi ráda.
Před přímým přenosem jsem napsala, že doufám, že bude tentokrát prezident sedět, ale pak jsem článek nepublikovala, abych nevypadala jako Sibyla. Miloš Zeman seděl a mluvil opravdu spatra, nepotřeboval nic číst. Jeho paměť je obdivuhodná, pochybuji, že by si někdo zapamatoval všechna ta jména a příběhy těch, co byli vyznamenáni.
Prezident Miloš Zeman na závěr sdělil, že přeje České republice, aby nebyla zemí závisti a patologické nenávisti, aby zde bylo méně kritiků a více lidí pracujících. Přesný jeho projev si můžete poslechnout https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10997918455-mimoradne-porady-ct24/219411033301028-predavani-statnich-vyznamenani-prezidentem-republiky/.
Dnes přišla konečně chvíle, kdy chci prezidenta Miloše Zemana za dnešní projev pochválit, ne kvůli těm vlastnostem, ale kvůli té logičnosti, kvůli tomu, že v jeho nemoci sebral všechny síly a zachoval se jako pravý státník. I když dnes Miloš Zeman seděl, byl neskutečně velký a hodně smutný. Jsem ráda, že toto mohu napsat, ať už ho máte rádi nebo ne, ať vás štve hodně nebo málo. Dnes byl Miloš Zeman český prezident, protože apeloval na to, co by se mělo z této země vymýtit.
Jeho poselství nebylo řečeno jen tak, má velký význam pro všechny, kteří pracují potichu a nenápadně, aby se nestali předmětem kritiky a nenávistných slov. Kdyby se nenávist a závist změnila v přejícícnost, dovedu si představit, kolik by se vyrojilo šťastných osob, které by rády sdělovaly, co právě dělají, co připravují, na čem pracují. Jak by vypadal i tento blog, kdyby každý mohl napsat, co má opravdu rád? Ale tak tomu není, proto za tento podnět k zamyšlení ještě jednou děkuji.
Jeho slova byla důrazná, jak jen to šlo, ale oči byly smutné, jakoby se loučily s těmi, co tam seděli.
