O kulečnících, aneb čeština je těžká

Naši rodiče to měli těžké. Moje maminka si běžně pletla vaječníky s kulečníky, malým dětem vykala a děloha byla dělovna. Chudáci rodiče mě nemohli ani kontrolovat, jestli se učím. A tím začala moje totální samostatnost.

Rodiče se seznámili v karanténním táboře ve Zgorzelci v Polsku. Odsud odcestoval otec do Budapešti, kam ho následovala po dvou letech moje maminka. Tam se naučili maďarsky, takže já, svoje již zesnulé rodiče, pokládám za geniální lidi. Tu maďarskou řeč jsem nikdy nepochopila. Pokud se rodiče před námi chtěli na něčem domluvit, čemu jsme nesměly jako děti rozumět, tak používali maďarštinu. Můj geniální kolega z dob mého učitelování říkával rád vtip o tom, jak se bohu při přeletu nad územím Maďarska roztrhl pytel, bůh se naštval a za trest dal těm lidem za jazyk maďarštinu. Jeho formulace byla ovšem jiná, hodně peprná a jadrná.

Doma jsme mluvili samozřejmě jenom řecky, načež já byla drzá a odpovídala jsem rodičům v češtině, co mě jen napadlo do doby, nežli otec pochytil, co říkám. Chudák táta, tolik mě miloval a já se jako pitomé dítě radovala z toho, že mu odpovídám samými sprostými českými výrazy. 

Otec se česky nikdy nenaučil, byl vážně nemocný a nemohl do práce, kde by nějaká česká slovíčka pochyti. V mých sedmnácti letech zemřel. Maminka se musela snažit domluvit a její snaha sklízela úspěchy a hurónský smích. Nejen její, ale i ostatních Řeků, kteří na tom byli stejně.

„Moje cholka má něco s kulečníky, bolí jí dělovna,“ sdělovala českým přátelům a já rostla, ale nemohla jsem se na ni zlobit.

Sotva jsem skutečně vyrostla, tak jsem převzala úlohu, kterou mě poctil můj táta, který byl mezi řeckými emigranty váženou osobou. A tak jsem se i já automaticky stala styčnou osobou mezi lékaři a úřady. Bylo mi teprve deset let, když jsem začala doprovázet i ostatní Řeky po doktorech. Dělala jsem to ráda, protože můj pobyt u táty v nemocnici ze mě udělal předčasně dospělou holku. Bála jsem se o něho a vedla jsem s lékaři nekonečné diskuze, jak to udělat, aby nedostal další infarkt, aby žil. Ve dvanácti letech jsem složila státní zkoušku z psaní na stroji, abych za řecké emigranty mohla psát dopisy. Ten psací stroj stál hromadu peněz, ale táta s rukou na hrudi spěchal, aby nezavřeli obchod. Byla sobota a psací stroje se prodávaly v papirnictví. 

„Půjdeš se mnou za doktorkou?“ zeptal se řecky kamarád mého otce.

„Jasně, strejdo. A co ti je?“dotazovala jsem se řecky.

Začal mi vyprávět, jak byl u obvodní lékařky, jak ho bolí žaludek, ale ona mu nepředepsala žádné prášky. Po mých opakovaných dotazech, jak se řekne česky žaludek, odpověděl se širokým úsměvem „žárovka.“ Druhý den jsem s ním šla na polikliniku a milá doktorka byla ráda, že ho neposlala na psychiatrii.

Byla to legrace neskutečná. Všichni dospělí pro nás byli strejdové a tety. Nastala doba stěhování Řeků zpět do vlasti. Maminka se odstěhovala na poslední chvíli v roce 1988. Česko jí chybělo, tak se mnou najednou mluvila především její báječnou češtinou. Byla jsem bez ní smutná, její české výrazy mi chyběly.

To už bydlela v Řecku, telefonování byla drahá záležitost, ale to se nedalo nic dělat. Řecké matky musí mít kontakt se svými dětmi, i kdyby se blížily k důchodovému věku. Jsem stejná a podle syna nedodržuji statistiku průměrnosti volání mezi rodičem a dospělým potomkem. Opět jsem nad normou, tak jako moje mamča. Bylo jí to jedno, i kdyby na chleba neměla, tak mi musela zavolat. 

„Máme tady zemětřešně,“ povídá česky do telefonu s vyděšeným hlasem.

„Myslíš zemětřesení, mami, jo?" laskavě jsem ji uklidňovala.

„Ne, chovno, zemětřešně,“ trvala na svém i s tím „chovnem.“

Řekové nemají  „h“ a hlavně ho neumí vůbec vyslovit.

Do Veliky začaly jezdit české děti a ona byla neuvěřitelně laskavá. Jednou mě vzbudil strašný rámus. Vyšla jsem na terasu, kouknu dolů, kde mamka dirigovala místního obchodníka, kam jí má složit celý ten náklaďáček melounů. Potřebovala jsem nutně spát, abych byla v případně nutnosti večer fit. Ta práce s dětmi byla opravdu velmi náročná.

„Mami, co to děláš?“ zařvala jsem a byla jsem vzteklá, že už neusnu.

„Mám svůj důchod, ty cholka jedna, to je pro ty prcátka, co sem jezdí, chudáčkové,“ řekla tak bezelstně, že jsem spadla na zem a sledovala jsem přes zábradlí tajně, jaké další auto pojede.

Kdyby jelo nějaké se židlemi, tak nechá složit náklaďák plastových židlí. Měla přeci ten svůj důchod, který jí vydržel maximálně tak tři dny. Její štědrost byla známá široko daleko. Tuto vlastnost jsem po ní zdědila také. Nevím, jestli bohužel nebo bohudík.

Pak si sedla na židli a čekala na české děti. Jakmile se objevily i s jejich pedagogickými doprovody a dozory, mamča  vyskočila, zapomněla na svoje bolavá kolena, a šla jim naproti s otevřenou náručí.

 „Podte sem, vy moje prcátka, dám vám milióny,“ volala na děti radostně a jejich dozory je předběhly, aby ty prachy dostaly.

Bože, to byla tak krásná doba. A tak se mi stýská po tom, jak mě mamča denně v Řecku nabádala, abych si ty plaváky sundala, jinak mi nastydnou ty kulečníky a bude mě bolet dělovna. 

Ovšem nej byla její hláška, když lidem vysvětlovala, že jsem šla hrát penis misto tenis. A mohla jsem jí to vysvětlovat dokola, prostě penis nad tenisem vyhrál.

"Cholčičko moje, se agapo (miluji tě), protože pracuješ a nekurvíkuješ se." 

P. S.

Já myslela, že se budu smát, ale najednou mám v očích slzy.