Opět píši o skutečném případu, který je nyní v mojí rodině. Mám vztek na TV, na masírování a strašení lidí, hlavně těch starých, pro které je TV někdy jediným společníkem. A ještě větší vztek mám na výběr nevhodných pořadů.
Děda, partner maminky, která už nežije, se odstěhoval s mojí mamkou na poslední chvíli do Řecka v roce 1988. On moc nechtěl, žil spíše v české komunitě, měl tady v Česku tři děti, ale i on zůstal sám. Tak nějak jsem přemluvila mamku, že její život nekončí, protože si nedovedla představit, že by vůbec s někým žila, byť byla mladá. Mamka přemluvila dědu, aby se odstěhovali. Rok 1988 byl posledním rokem, kdy se mohli řečtí emigranti stěhovat za podmínek určených mezi Řeckem a Českem.
Já jsem věděla, že se neodstěhuji a zůstala jsem tady sama. Den jejich odjezdu do Řecka byl pro mě velmi smutný. Přesně za rok přišla tzv. sametová revoluce a já byla šťastná, že se otevřely hranice, já začala podnikat a teprve poznávat tehdejší řecké vlastnosti a novodobou kulturu. Byla jsem jak v Jiříkově vidění a dost často v šoku. Řekové mi vůbec nerozuměli, byla jsem pro ně exotická osobnost, která se nechovala podle jejich pravidel. To jsem byla i tady, takže jsem vplula do řeckého života vybavena praxí z Česka.
Děda byl neuvěřitelný bourák. Narodil se mi syn, který vlastně do šesti let vyrůstal v Řecku. Kromě toho, že byl děda bourák, byl také sympatický lumpík. Když jsem ho nachytala, jak leží a pozoruje dalekohledem nudisty, když jsem ho nachytala při různých humorných scénách, bylo jasné, že budu mlčet, když bude přes poledne mého malého syna. Byla to taková hra mezi námi, stejně bych mlčela.
Tolik lásky, co nám dal děda, se nedá vyvážit ničím. Jsem šťastná, že přišlo období svobody a já jsem ho včetně mojí maminky opravdu mohla rozmazlovat. Bylo mu 65 let, když se odstěhoval do Řecka, když se naučil plavat, kdy si mohl koupit, co jen chtěl. A on si nakupoval rádia a hodinky, které přede mnou schovával. Mamka zase schovávala věno pro svoji vnučku. Dělala jsem, že to nevím, že vůbec nic nevidím. Ve skutečnosti mi to bylo jedno, byla jsem šťastná, že jsou oni dva šťastní. Pomáhali mi v mých začátcích podnikání s humorem a láskou.
Dědovi je téměř 97 let, je to sedm let, co zemřela moje maminka, devět let, kdy mu v ÚVN odřízli nohu, kterou měl zraněnou z občanské války v Řecku. Druhý den po operaci vstal, zapomněl, že nemá nohu, vzal si berle a spadl na zem. Šel si prostě vyčistit zuby. Byl to vážně bourák a hrozně veselý muž, který už nechce žít. Je unavený a loučí se s námi, po jeho humoru se slehla zem a já neumím tuto skutečnost vstřebat. Ano, děda ještě žije a já se tady vypisuji z bolu a smutku, který cítím.
Můj syn přijel, mužně zadržoval slzy, ale jel okamžitě za jeho milovaným dědou. Já tam pojedu zítra a doufám, že ho proberu do života, přestože jeho unavený hlas mi říká něco jiného. Přežil jednu válku, pak i občanskou, přežil chudobu a stěhování do Řecka, ale i stěhování zpět do Čech. To všechno přežil s úsměvem, s kulhavou nohou a poslední roky s protézou. Pochodoval bez berlí a nikdo by nepoznal, že má protézu. Prostě bourák.
Mám hrozný vztek na TV, na všechny TV kanály, které fungují v ČR, na jejich nepřijatelné pořady, nicneříkající filmy a trapnou zábavu. Mám vztek na to, že média negativně ovlivňují už tak těžký úděl s koronavirem, aby lidé sledovali všude jejich chyby a prognózy, které se mění tak často, že starší člověk nestačí vstřebat jednu zprávu, která ho vyleká, zprávou druhou, která ho vlastně také vyleká..
Konečně mají téma, které je nekonečné. A tak mají média, TV nejvíce, ohromný podíl na tom, že jejich pořady mnoho starých lidí demotivuje a další lidé mnohem mladší upadají do depresí. Většině starých lidí bere TV a nekonečně deprimující zprávy chuť žít, což je trestuhodné a hlavně nelidské.
Nějak ve skrytu duše doufám, že i přes tak vysoký věk, kdy by mu mohlo být za tři roky sto let, to děda dá, že je stále bourák.
