Nepodváděj mě!

„Nerozváděj se, mluv se mnou, patříme k sobě. Vidíš, kam to došlo? Kdyby sis mě všímal, kdybys mi věřil, tak můžeme být spolu nadosmrti. Mluv se mnou, jinak opravdu odejdu a už mě nebudeš cítit, prostě umřu.“

Sedím potichu a poslouchám hádku. Možná, že je to dialog. Je divný, je tichý a je nebojovný. Vůbec se mi do té hádky nechce vstupovat, co když mi nebudou rozumět? Jak můžu spravit něco, co se mnoho let vyvíjelo? Poslouchám dál.

„Myslela jsem to dobře, věřila jsem na slušnost,“ oponuje ona.

„Ale já jsem tu také, patřím k tobě, beze mě to nemůžeš myslet vůbec dobře. Jak jsi na mě mohla zapomenout?“ ozývá se smutným hlasem, který pokračuje v mluvení dál.

„Ne, nemyslela jsi to dobře, přeci mi nemůžeš být tolik let nevěrná? Jak jsi mi to mohla udělat? Proč máš někoho, kdo tě nejspíš zabije? Tato nevěra se platí životem,“ slyším kategorický závěr.

Lehce přistupuji k závěsu, nakouknu tam, odkud se ozývá tichá hádka. Na posteli leží smutný a bledý muž s nažloutlou tváří. Vlasy má vypadané a jeho oči jsou vylekané. Usměje se na mě plaše a podává mi ruku, je teplá a hladká. Přisouvám si židli, sundávám si bundu a najednou do mě vjede energie po probdělé noci. 

Nevím, jak začít, abych tu hádku uklidnila, abych ty dva dala dohromady. Jaké dva? Jsou tam tři.

„Co jste dělal za práci ve svém životě?“ zeptám se ležícího pána.

„Byl jsem instalatér, měl jsem moc práce. Musel jsem se rozhodnout ve stejnou dobu, komu dřív opravím topení nebo vodu. Dělal jsem to tak, že pokud tam byly děti, šel jsem tam,“ odpověděl muž a upřeně se na mě díval a zase se smutně pousmál.

Hlavou mi proletělo milión myšlenek, které mě naváděly, ať mu řeknu, jestli byl také instalatérem sám sobě. Ať se s tím prostě nepářu. Že jeho vlastní vodovodní systém je rozbitý a jeho odpad je přeplněný jeho vlastními výkaly, které se na něho vyvalily. A teď se v nich brodí a neví, kudy kam. Tohle neuměl opravit?

"Tak co? Udobříme je?" zeptala jsem se a pohladila jsem ho po ruce. 

"Ano, ale......," něco chtěl říct, jenomže jsem ho nenechala mluvit.

Vyzvala jsem mysl a také srdce, ať se zklidní, ať si sednou a konečně se udobří, protože vážně patří k sobě. Mysl byla pružnější a hned přikývla, že je to tak. Srdce, které bylo sevřené strachem neumělo říct, že sídlí tam, kde je i duše. Neumělo to říct, protože majitel srdce věřil na slušnost, na práci a na lidi. Nevěděl, že se duše musí krmit, že i ona má svůj vodovodní systém, že potřebuje napít, aby nebyla žíznivá, aby mohla podporovat mysl. Ani si nevzpomněl, že srdce je nejdokonalejší pumpa, která spatřila světlo světa. Nevěděl, že naše tělo je jedno velké řečiště, jehož nánosy se musí čistit.

„Tak a tady bude ticho,“ zařvala jsem na celý pokoj.

Mysl i srdce na mě zůstaly koukat, ale mlčely. Podaly si ruce a svorně šly zpět do těla, kde bujela rakovina, která je chtěla převálcovat. Pochopily, jak to udělat, aby rakovinu pokořily.

Mysl i srdce se láskyplně objaly a věděly, že jenom ony jsou těmi, co zničí hnusné a nezdolné rakovinové buňky, které se klepou na svoji oblíbenou potravu, na strach a na stres. Prostě se konečně dohodly, že té rakovině nedají nažrat.

P. S.

Doma jsem si na sebe pustila sprchu a šla jsem zapálit svíčku, abych nakrmila anděly za všechny lidi, co nemají víru v sobě, co zapomněli na duši.