"Nejezděte, stejně umře!"

Slyším po několikáté do telefonu od dvou naprostých lékařských špiček onkologie. Jeden z nich mě zná velmi dobře. Zná i moje úsilí, o kterém prostě nechci vůbec psát. Ostatní vědí, proč se zabývám některými onemocněními.

Je mi to divné být tady na blogu vážná, ale teď musím. Opravdu nemohu vynechat  slovo „musím.“ Je to tak, musím, protože ta svině rakovina zabíjí jednoho po druhém. Její buňky jsou nejdokonalejšími buňkami, které se umí bránit.

„Jirko, proč nemám jezdit, když sám říkáš, že je opravdu hlava nad tělem. Že je medicína krátká na přírodu? Vždyť  to oba dobře víme,“ snažím se vzbudit jiskřičku naděje u onkologa, který mi snad řekne, ať tedy jedu.

„Nejezdi, ten pán má šílenou prognózu, umře, je to pro tebe daleko, unavíš se, prostě nejezdi,“ slyším resumé a já už vím, že pojedu, protože jsem to pánovi do telefonu slíbila.

Kontaktoval mě jeho syn přes jednu známou. Zavolal a já chtěla mluvit s nemocným, chtěla jsem znát jeho názor. Byl jasný, těšil se, že mu někdo pomůže. V těchto situacích se vážně lidí chytají každé malinkaté naděje.

V neděli 24. 2. jsem vyjela směr Brno. Najela jsem na D1 a modlila jsem se, aby nebyla žádná nehoda, abych ji projela volně, byla jsem prostě ve stresu. Nevěděla jsem, co mě čeká. Poslala jsem sms synovi, že jsem před Brnem. Žádná odezva. Zakroutila jsem hlavou a volala jsem mu, že tedy jedu na Žluťák – Masarykův onkologický ústav. Chtěla jsem vědět, kde leží jeho otec.

Vešla jsem do pokoje, který byl strašný. Vypadalo to jako v nějakém chudobinci. V pokoji bylo tak dvanáct – možná čtrnáct – prázdných postelí, které byly přikryté modrým igelitem. Na jediné zadní posteli ležel ten milý pán.

Jeho ruka byla teplá a vláčná. Hltal moje slova, která jsem ze sebe vydávala se vší opatrností, zřetelně, srozumitelně a snažila jsem se, aby v nich byla ta prostá lidskost, ten prostý rozum, něco, čemu bude ten pán, který celý život dřel, rozumět. Do pokoje vstoupila jeho manželka a syn, kterého jsem uviděla poprvé. Šla jsem ven se synem a znovu opakovala slovo od slova, co jsem se snažila jeho tatínkovi říct. Jak se sám dostal k tomu, proč se na další léčbu má těšit, resp. se radioaktivního záření nebát.

„Nemusí se to ovšem podařit, rozumíte?“ říkala jsem synovi, který stále opakoval, že chce tátovi prodloužit život, že nechce, aby táta umřel.

Vrátila jsem se na pokoj a všichni jsme si ještě povídali. Pán vypadal celkem šťastně, jeho manželka se uklidnila a syn byl také spokojený. Hned druhý den, tj. v pondělí nastupuje pán na ozařování. Zatím je určen jediný cíl, aby byl pán rád, že mu tato terapie zabije zhoubné buňky. Zní to divně? Možná, ale je lepší, aby byl rád, nežli aby se bál. Mysl je prostě velmi mocný nástroj.  

Pozvali mě na oběd, ale já spěchala zpátky. Chtěla jsem si svléknout všechno oblečení, vyprat ho, chtěla jsem se osprchovat, chtěla jsem si odpočinout. Chtěla jsem zapomenout na ten šílený pokoj.

V pondělí mu volám. Stále čekal, kdy přijde na řadu. Jeho hlas byl klidný a spokojený. A já vůbec netušila, že jsou to jeho poslední hodiny. Nebo tušila? Volá mi jeho manželka, že koupila novou manželskou postel, aby se manželovi dobře spalo. Hlavou mi projela hnusná myšlenka, že se tak nestane.

V úterý mi přišla sms, že pán boj se svojí nemocí prohrál. Všichni ti lékaři, které jsem kontaktovala, měli pravdu. Ale já jsem to slíbila do telefonu, že tam v neděli budu. Kolikrát jsem slyšela tolik špatných prognóz, ale ty lidi tady jsou, žijí a jsou zdraví. Proč mě to tak zasáhlo?

Protože tomu pánovi bylo jenom 64 let, protože byl celý život pracovitý a laskavý, protože každému chtěl vyjít vstříc, protože na sebe zapomněl, protože umřel, protože už prostě nebyl čas, bylo pozdě, protože ...............................

P. S.

Protože měl tu teplou ruku a to velké odhodlání ty silné buňky porazit.

Šťastnou cestu s nejkrásnější českou písničkou.

https://www.youtube.com/watch?v=5F0BBmUL-I0