Narozeniny

Každý rok po třicítce je divný. Čísla se zvyšují rok co rok. Nebyl objeven elixír mládí a já si odmítám hrát na ptáčátko. Nebudu si tady namlouvat, že mi nevadí přibývající roky. Jasně, že mi vadí, ale kvůli tomu se nezblázním.

Těším se dnes na „papuse,“ což je řecké slovo pro „děda.“ Žil s mojí maminkou přes třicet let. Jeho osud byl velmi těžký, ale děda se směje a čím je starší, tím je zdravější a vitálnější. Je to až neuvěřitelné. Přitom nikdo nevíme, kdy se skutečně narodil. Letos mu bude devadesát pět let a my ho neopouštíme.

Děda je bourák. V roce 1948 mu prostřelili za občanské války patu a také kus zadního stehna, které se uzavřelo. Pata se neustále otvírala. Asi tak před osmi lety lékaři konstatovali, že děda umře, protože noha chytí gangrénu. Samozřejmě jsem se s tím nesmířila, dědu jsem naložila do auta a odjeli jsme do ÚVN – vojenské nemocnice. Na chirurgii nás přijal Prof. MUDr. Ryska. Podíval se na nohu, pak na mě, pak na dědu a řekl, že se pokusí nohu uříznout pod kolenem, aby mohl ještě chodit s protézou. To bylo dědovi tak 87 let.

Bylo rozhodnuto, vrátíme se domů pro věci a znovu jedeme do Prahy, kde budou dědu operovat. Prosila jsem je o lumbální anestézii, protože děda prodělal po celkové narkóze jeden infarkt. Bál se prostě narkózy. Pak dostal druhý infarkt, ale já jsem mu to do dneška neřekla. Neví o nich. Chirurg i anesteziolog kroutili hlavou, že to řezání pilkou bolí.

„To on nebude cítit, z té nohy mu padají kusy masa, má šílené bolesti, prosím dejte mu tu lumbálku,“ tlačila jsem na anesteziologa, jelikož jsem se bála, že by děda mohl dostat další infarkt.

Děda šel na sál jako poslední kvůli mikrobům v noze. Čekala jsem v nemocnici do půlnoci, dokud ho neodvezli na sál. Usmíval se, měl hlad a byl v pohodě. Pokukoval po sestřičkách a řecky mi říkal, jak jsou to pěkné holky. Operace trvala 2,5 hodiny. Noha byla pryč.

Odjela jsem šťastně domů, noha byla konečně uříznuta. Všem jsem napsala sms, že papus operaci přežil a lehla jsem si.

„Musíte sem přijet, děda nám spadl,“ slyším sestřičku brzy ráno do telefonu.

Nevyspalá jsem si sedla do auta a přiřítila jsem se na jeho pokoj. Byl odřený a na čele měl bouli.

„Co jsi dělal?“ zeptala jsem se mírně.

„Šel jsem si umýt zuby,“ odpověděl s úsměvem.

Vedle postele stály jeho berle. Vzala jsem je a dala je do druhého rohu pokoje. Po tolika letech, kdy šlapal po bolavé noze, bylo logické, že si nevzpomněl, že mu nohu v noci pilkou uřízli. Děda byl a je prostě bourák. Rehabilitoval se rychle a za pár měsíců už měl několik protéz. Jednu má k šortkám, která vypadá jako pravá noha.

Má můj velký obdiv, protože si nasadí protézu, vezme si berle a šlape čtyři kilometry ke mně na kafíčko. Neví přesně, kdy se narodil, takže mu může být i sto let nebo obráceně méně. Někdo mu kdysi do občanky napsal rok narození 1924. Tipujeme, že by to tak mohlo být, protože má v Řecku syna Giannise, kterému je 75 let. A pak má další děti, to zase děda byl snaživý, se kterými nás postupně seznamoval. Prostě je to fakt bourák.

A proto vím, že narozeniny jsou jenom číslo. Děda je toho pravým důkazem. Dneska bude zase chtít tančit, beru si flešku s řeckými tanci, abych si s ním zatančila sirto.

P. S.

A zase mi bude domlouvat, abych si nedělala žádné starosti, že život je krátký. Ach jo, má pravdu.