Na mojí dlani byla jasně vidět kanyla na infuzi, kolem krku korzet, mastné vlasy svědčí o mém zuboženém stavu, jak lítám z nemocnice domů a zpět. Moje kdysi zlomená páteř se ozvala. Nic nebudu řešit, nemá to smysl. Na co vakcínu?
Nemůžu moc sedět u počítače, stejně jsem nemohla psát, protože jsem měla dlouhé nehty, které jsem zkrátila, ale za jakou cenu? Jo, Vietnamci podražili a já tam trpěla s tou krční páteří. Myslela jsem si, že to dám. Nakonec jsem to zvládla. Ještě jsem se zdržela, protože jsem chtěla mít na prstě srdíčka. Vybrala jsem si černou barvu, aniž bych tušila, proč tak činím.
Jela jsem do FN na nějakou kontrolu a byla jsem strachy bez sebe, kolik "coviďáků" se tam kolem mně rojí. Konečně jsem tedy chtěla zastavit u jednoho obchodu, kde jsem si potřebovala vyzvednout vánoční dárky. Tak jsem zastavila, protože na té straně, kde jsem zaparkovala svoje auto stálo plno aut a já byla ráda, že jen vyběhnu, zaplatím a vrátím se hned. Omyl.
V malém obchodě bylo cca na 15m2 asi 6 osob, u pokladny stála stará babička, tak jsem si prohlížela nějaké věci, protože jsem tu babičku litovala. Chtěla jsem být od lidí dva metry, ale nepodařilo se mi odstoupit ani o půl metru. Zazvonil mi mobil a slyším, že mám letět k autu, že tam jsou měšťáci. Kurňa, co jsem zase provedla? Ale letěla jsem tam, chvíli jsem si připadala si jako hvězda na červeném koberci v Hollywoodu. Na jedné i druhé straně stáli "milí lidé," kteří na mě křičeli. Konečně měli důvod dát průchod svému vzteku za všechny ty zmatky s karanténou a s covidem. Byla jsem na ráně. Navíc jsem na sobě měla červenou bundu.
"Dejte jí, co proto," řvala další babička, která měla na rozdíl od babičky u pokladny sílu a třásla se radostí, že může křičet hanlivá slova. V klidu jsem si sedla do auta a chtěla jsem uvolnit to, co jsem zavinila. Tramvaj nemohla projet. Policista na mě křičel, že chce doklady a já na to, že srovnám auto. On na to, že ne, že nejdřív doklady, já na to, že raději vyřešíme tu situaci stojících tramvají, kterou jsem skutečně nechtě zavinila.
Dívala jsem se pozorně na oba chodníky, jak se tam srotili lidi, kteří mi potřebovali nadávat. Trpce jsem se usmála a odjela do uličky, kde jsem čekala na kontrolu a pokutu. Na policajta, který byl malý jako trpaslík a měl poplivanou látkovou roušku nikdo neřval. O. k., budu platit, protože jsem si nevšimla, jak špatně stojím. Tramvaj opravdu nemohla projet.
Kdyby to bylo v září, tak je to o. k., ale je prosinec, já sem vybledlá, nejsem ani opálená, přesto jsem opět slyšela spojení "černá svině." Především jsem zaznamenala, že policajt po mně chtěl povolení k pobytu a já trvala na tom, že ho nemám.
"Tak půjdete s námi," řval prťavý policajt naprosto neoprávněně, musel by zavolat státní policii.
"Nepůjdu, i když to povolení k pobytu nemám," odpověděla jsem a nechala jsem ruku s kanylou trčet ze staženého okénka naschvál, aby mě trochu litoval.
Omyl. Policajt vyskočil asi deset cm nad zemí, měl radost, jaké divadlo dělá lidem, jak je důležitý. Já byla v klidu a dala jsem mu občanský průkaz a odjela do postranní uličky.
Prostě jsem díky těm ukrutným bolestem a sledování situace v nemocnicích usoudila, že to nemá cenu se bát covidu. Když ke mně přijeli za tu dobu 3 x záchranáři, tak jsem se dívala na jejich špinavé oblečení, nevhodné roušky a bylo mi jasné, že v té sanitce přede mnou odváželi i někoho s covidem.
Oblečení záchranářů nechci hodnotit, mají toho hodně, jsou to velmi obětaví lidé, ale proboha živého, kde jsou nějaká hygienická opatření? Já vám odpovím - nejsou. Buď jste psychicky odolní, tzn., že máte dobrou psychickou imunitu nebo ne.
Během mého polehávání jsem četla o psychickém stavu národa českého, který popisuje ředitel Bohnické psychiatrické léčebny, pak jsem četla o vakcíně, o které vůbec nic nevíme. Potom jsem se dívala obří letadlo z Etiopie, které odváželo z Číny vakcínu, vyvinutou tam, kde se koronavirus poprvé objevil. Nic není náhoda, toto tedy zcela určitě není náhoda.
Agresivita díky velmi zátěžové situaci roste, lidé žijí v nejistotě, matky nejsou zvyklé se starat o svoje děti, pivaři chtějí svoje pivo, takže vláda zase udělala další špatný krok a rozvolnila příliš brzy to, co dovolila a vzápětí nahrazuje povolené nepovoleným. Prostě jeden velký bordel. Odskočila jsem od tématu? Ne, ne, vůbec ne.
Včera jsem to zažila a pocítila včetně všech urážek sama na sobě. Nejsem a ani nevypadám jako Romka, i kdyby, tak nikdo nemá právo na rasistické výroky, tak jako nemá právo po mně chtít policajt jednorázovou pokutu na místě v hodnotě 2 tis. Kč bez bloku! Odmítla jsem, že zaplatím složenkou, takže policajt cupital vyplnit složenku. Překvapila jsem ho, takže mi dal ještě o tisícovku vyšší pokutu. Pořád jsem se usmívala a sledovala ty vzteklé tváře, které čekaly na to, aby se pomstily za situaci, jaká nyní je.
Že by pomohla vakcína, která uklidní matky, že se mohou a měly by se starat o svoje děti, pivaře na to, aby nebylo pivo jejich smyslem života a hospodské upozornila na to, že už dávno nežijí v komunismu, kde platili se zelináři a taxikáři ke špičce národa. I po vakcíně si budou Romové dál chodit pro sociální dávky. Vlastně oni jediní mají jakž takž zajištěnou budoucnost, takže bych docela chtěla být Cikánkou.
Já si myslím, že vakcína nepomůže, že budeme ještě více arogantní a vše se svede na nevydařenou vakcínu, protože nebyl čas na dokonalé klinické zkoušky. A navíc si myslím, že se hodně lidí bude oprávněně bát si tuto látku nechat píchnout, protože pro většinu je nejlepší finanční injekce, kde se neriskuje život a zdraví, pokud se do té doby lidi mezi sebou nepozabíjí.
"Potkají se dvě laboratorní myši. Jedna se ptá druhé, co dělá? Nic, čekám, až se odzkouší vakcína na lidech, aby se mi nic nestalo, než to začnou zkoušet na nás."
