Muži mě nesnáší

Milují ženy, které přikyvují a obdivují je při jakékoliv příležitosti. Chtějí mít doma puťku, takže jakmile potkají ženu samostatnou, tak jsou z toho úplně vedle. Na jednu stranu takovou obdivují, na stranu druhou ji zatracují.

Nejsem žádná feministka, ani je nemám moc v lásce. Myslím si, že to jsou skryté lesby. Naopak vážím si žen, které vedou dobře domácnost, jsou čistotné a starají se o svoje děti. Říkám tomu ženská inteligence, protože k čemu je titulovaná žena, která má doma nepořádek a nestará se o děti? Podle mě k ženě patří čistota a ta mateřská a ženská péče. To všechno jsem dělala a stále ještě dělám. Jenom o tom nerada mluvím, protože ženská práce je prostě moje práce a nikdy bych po žádném muži nechtěla, aby mi žehlil, luxoval nebo dělal něco, co přísluší ženám, pokud jsem v pohodě, tj. jsem-li zdravá. Ani na tomto není ovšem nic špatného. Prostě neměli bychom si plést pomoc s povinností, v tom vidím rozdíl.

Muž má svoje právo žít a být mužem, ale nějak se nám to všechno začalo motat dohromady, nevím, zda je to emancipací nebo tím, že muži přestali být muži, tak jako ženy přestaly být ženami. Ne všichni a ne všechny, ale ten zbytek, co zůstal tím, čím se narodil, se nám dost smrskává. A do toho třetí pohlaví, ale o tom jindy.

Od malička jsem se musela umět orientovat v různých věcech, abych pomohla mým česky nemluvícím rodičům. Od počátku podnikání jsem nastoupila do rozjetého vlaku a moje dny vypadaly děsivě. Jezdila jsem po republice, občas jsem musela zastavit auto a odpočinout si, jinak bych usnula za volantem. Jednala jsem převážně s muži, jejichž zrak spočinul na mojí hrudi. Nosila jsem výstřihy, aby to měli jednodušší.

Postavila jsem mezi muže a sebe zeď, protože nemám vůbec v lásce ženy, které hřeší na svoji vizáž a podlézají mužům. Pokud jsem tedy jednala a mluvila pracovně, tak žádný z těch mužů u mě neměl šanci. To samé jsem dělala s řeckými ubytovateli, kteří se do té doby většinou věnovali pouze rolnickým pracím. Byli to praví řečtí zabedněnci, kteří nechápali, co jim tam nějaká ženská rozkazuje. Kdybych se chovala jinak, tak bych nikdy nedokázala svůj cíl splnit. Zařadili by mě do kategorie „děvka.“ Tak nějak mi můj postoj pronikl do krve a byla jsem opravdu nepřístupná pro všechny muže. Navíc ta moje samostatnost, která je přitahovala a odpuzovala podle situace, se ještě znásobila. Někdy jsem si říkala, že to změním, ale to se nestalo.

Tak jsem si jednou řekla, že budu jednoho muže obdivovat.  Byl to velmi chytrý a vtipný muž, vysoký a pěkný, nebyl nikdy ženatý, takže jsem se měla na pozoru. Něco mi na něm nesedělo. Pozval mě na kávu, pracovně jsem s ním nic neměla a na setkání jsem se těšila. Chtěla jsem zkusit někoho obdivovat.  Rád o sobě mluvil a byl ze mě nervózní. Měla jsem v plánu mu nabídnout tykání, stále jsme si vykali.  Sedla jsem si naproti němu a dívala jsem se mu zpříma do očí a nasadila jsem neutrální úsměv. Něco říkal a já přikyvovala, jak je to úžasné, co vypouští z úst. Najednou se ten muž naštval, zaplatil jenom za sebe a se slovy, že se mu pitomě vysmívám, odešel.

Nehnula jsem ani brvou a řekla jsem si, že tedy i nadále budu používat svůj výraz „mám ploché nohy,“ který jsem hojně používala při jakékoliv otázce, když se mě ptali, proč nepiju, proč s někým nejdu na parket, proč nepřijdu tam či onam? Proč jsem taková, proč jsem samostatná? Protože mám "ploché nohy." Tato úplně zvláštní výmluva jim brala vítr z plachet. 

Moc dobře jsem věděla, že by mě za nějaký čas naprosto nesnášeli, že by mě chtěli změnit, takže „ploché nohy,“ jsou super výmluva na cokoliv.

P. S.

A pak jsou tu muži, kteří mě berou takovou jaká jsem. Jsou to mojí kámoši a já je mám ráda, protože nejsou zákeřní. Muži jsou prostě o něco více fér nežli ženy.