Musím zůstat v Evropě!

Pocit, že není kam utéct mě docela iritoval. Až dnes jsem nad tím, jak by se mi žilo tam a onde, ulevilo, protože musím zůstat v Evropě. Nemohla bych žít v Číně, v Indii už vůbec ne, USA je pro mě úplné tabu, takže zůstanu tady.

Ve svém životě jsem toho dost procestovala a vždy jsem byla ráda, když už jsem se vracela zpět do Evropy, i když některé moje cesty byly nádherné a zajímavé. Asi nejvíce se mi líbilo na ostrově Maui na Hawai, kde jsem si půjčila auto a zabloudila jsem mezi domorodce. Neskutečně příjemní lidé, kteří žijí v horách, protože je Amíci vystranadili z lukrativních míst, tak jako Indiány. Pustí je do luxusních hotelů, aby tam zatančili původní havajské tance. Bylo mi jich líto.

Druhým krásným mistem byl Mauricius s nádhernými bílými plážemi, kde jsem zažila luxus, o kterém se mi ani nesnilo. Ťapala jsem do moře, kde se vzal tu se vzal, vyskočil Černoušek a moje stopy zametl. Vylezla jsem z moře, zase vysokočil Černoušek a moje stopy zase zametl. Citrónovým ubrouskem mě pak otíral další zaměstanec luxusního hotelu obličej, ruce a nohy. Pokoj byl zařízený v indonéském stylu, nábytek byl z toho nejlepšího dřeva a vše bylo pozlacené pravým zlatem. Chodila jsem po studeném mramoru a dávala pozor, jestli jsou všude stažené sítě, aby se na mě nevrhli moskyti, což by byl můj konec.

Asi nejzajímavější zemi, kterou jsem procestovala, kdy jsem lezla po kolenou do hrobu Ježíšova, byl Izrael. Chodila jsem pěšky, všechno jsem chtěla vidět, jela jsem i do Nazaretu a prošla jsem Křížovou cestu. Arabské děti na mě plivaly a házely po mě kamením. Měla jsem co dělat, abych z arabské čtvrtě v Jeruzelémě utekla. Ještě jednou se tam chci vrátit, ještě jednou si chci ta místa projít, stát u zdi nářků a dát si tam přáníčko. Prodírat se mezi ortodoxními Židovkami, protože už vím, že mezi ortodoxní Židy nesmím. Když jsem se jich slušně zeptala, jestli je můžu vyfotit, tak utíkali, jako bych jim chtěla ukradnout talmud. 

Byla jsem i v Rusku, dokonce jsem stála frontu u Mauzolea, abych se podívala na toho chlapíka, který zbláznil svět, který drží silou vůle. Tehdy byla v nádherném chrámu Vasila Blaženého upevněna maketa rakety. Dívala jsem se na strop na díry, které musely provrtat do starých maleb, aby tam pověsili Rusové tenhle šílený nesmysl. Sledovala jsem nákladní auto v noci, jak sbíralo opilé Rusy, aby asi nezmrzli. Moskva mě neuchvátila, zato Petrohrad byl přenádherný. Ťapala jsem po Treťjakovské galerii, až jsem z toho usnula na nějakém vzácném kousku, takže mě vzbudila policie a vykázala mě na ulici. V noci se otevřely všechny mosty, byla bílá noc a já jsem se za boha nemohla dostat do hotelu.

Prostě jsem toho procestovala hodně, ale Indii jsem vynechala, protože jsem věděla, že bych se na tu chudobu nemohla dívat, jednoduše řečeno jsem na Indii neměla koule, byť mě každý rok někdo přesvědčoval, ať s nimi letím. 

Nechci žít nikde jinde, nežli v Evropě, kterou mám v plánu procestovat  celou, znovu navštíit všechna muzea, zámky a hrady, chodit po horách, dívat se na jezera, rybníky a řeky. Chci dojet až na Slovensko, kde jsem trávila jako holka prázdniny, jet do Vysokých Tater a dívat se na tu krásu a poslouchat jestli hromy bijů.

Chci si znovu sednout na kolo a jet Jizerkami, Českým Rájem a klidně dojet až do Třeboně, kde jsem nebyla tolik let, kde jsem to tolik milovala. Na kolo díky svému úrazu budu muset zapomenout, takže pojedu autem a půjdu, kam mě nohy ponesou nejen po české zemi, ale také po krásné staré Evropě, abych si připomněla v jakém, že to žiji světadíle, jaké máme štěstí, že žijeme v Evropě a ne jinde. Tedy já to tak cítím.

Mně se tak ulevilo, že už vím, že bych nikam nechtěla utíkat, protože jsem si kolikrát položila otázku a zároveň jsem si odpověděla, že není kam utéct. Nemusím žít v džungli, ani v pralese, krmit se hady, spát na poušti, nic z toho není pro mě. Když se to tak vezme, tak tady je to také někdy pěkná džungle, taky jsou tu hadi, akorát, že je nekonzumujeme. Tak, proboha živého, kam bych utíkala? Stará krásná Evropa má všechno.