Moje řecká svatba I.

Nevím proč, ale mnoho lidí si po celý můj dospělý život myslí, že jsem svobodná, že nejsem vdaná, mnoho lidí udiví, že mám syna. Nějak s tím u mě nepočítají. Je to těmi mými projevy? Tím, že se cítím a jednám jako svobodná? Asi.

Naše setkání bylo roztomilé. Byla jsem se svojí páteří v Karlových Varech, kam za mnou přijela kamarádka Dáša. Hned první den jsem jí řekla, že si k našemu stolu, ať jsme kdekoliv, žádný muž nesedne, nechtěla jsem o žádném muži ani slyšet. Zato ona chtěla, takže to vypadalo tak, že jí se líbil každý, kdo se na nás usmál a já byla schopna jim udělat obřízku. A najednou se u stolu objevil pohledný a velmi aristokratický muž, který mě pozoroval delší dobu. Všimla jsem si toho, všimla jsem si jeho.

Slušně se zeptal, jestli nějak nepotřebuji pomoc s tím dotěrným chlapem, který mě tam obtěžoval. Podívala jsem se na něho, vyhodnotila jeho úžasný kašmírový oblek, nehnula jsem brvou, jenom jsem štěkla „nein,“ protože mluvil německy. Dáša mu hned přistrčila židli, ale tento pán byl kultivovaný a odešel.

Večer jsme šly s Dášou tančit a já opět zakázala kohokoliv posadit ke stolu.

„Hele, ale ten je pěkný, je to ředitel OSP,“ naléhala na mě Dáša.

„Fuj, má paruku, ty jsi prostě šílená,“ nepovolila jsem.

„No jo, podle tebe má jeden bílé ponožky, druhý má paruku, třetí je blbý, proč já mám trpět, bla bla bla....“

„Nemá jo? Myslíš, že to na té hlavě jsou jeho vlasy?“ řekla jsem vstala jsem a šla jsem kolem toho chlapíka, kterému jsem zavadila loktem o celou hlavu, resp. o celou paruku, která mu sjela až k bradě.

„Promiňte, bože, to jsem opravdu nechtěla,“ povídala jsem celkem vážně a tu paruku jsem mu na té hlavě rovnala.

Od dveří na mě hleděl Alexandr. Usmál se a přišel ke stolu. Dáša vylítla a nastavila mu židli, on si sedl, hodil nohu přes nohu a na malíčku měl fakt brilantový prsten.

„Vy nejste Češka, že ne?“ zeptal se Alexandr špatnou češtinou.

„Kdepak, já jsem Cikánka,“ odpověděla jsem vážně a Dáša otevřela pusu a vypadala jako automat na lízání známek, protože jí zůstal vyplazený jazyk.

„Aha, copak tady děláte?“ vyzvídal dál Alexandr.

„Co asi, léčím si záda, jsem uklízečka na škole, tak jsem tady, normálka, bolí mě záda z těch kbelíků,“ lhala jsem dál a byla jsem jako kamenná sfinga.

Pamatuji si přesně, že jsem měla na sobě nádherný bílý pletený kostým, vínové kozačky, dlouhé vlasy svázané dozadu do zvláštního copu, který jsem měla ozdobený vínovými gumičkami.

„Aha, tak já půjdu, hezky se bavte,“ řekl Alexandr a odešel.

„Jsi nemožná, to byl takový frajer, proč jsi ho nenechala mně?“ šílela Dáša, která mezitím tančila s nějakým maniakem rockenroll, který ji odhodil až dozadu do rohu, kde byla nějaká kytka, kam Dáša klidně mohla spadnout a tu kytku úplně zničit.

„Zůstaň v pohodě, tomu charismatickému muži se líbím, neboj se, za chvíli tu bude,“ řekla jsem klidně a zapálila jsem si cigaretu.

Čekal venku u krásné audiny, představil se nám, já řekla také svoje příjmení a on mě odvezl do Richmondu. To se ti komunisté tehdy spletli a dali mě to nejhonosnějšího hotelu pro cizince.

„Paní profesorko, máte tady návštěvu,“ slyším ráno recepční do telefonu.

Naštvala jsem se, že Dáša nevydrží do sjednané hodiny. Cvičila jsem a svoje vlasy jsem měla uvázané do ohonu na straně. Běžela jsem dolů v teplácích.

Alexandr seděl v klubovce a na klíně měl tři banány. Galantně si stoupl a ukázal na druhou klubovku, kam mě rovněž galantně usadil.

„Nejste Cikánka, všechno už vím,“ řekl a podával mi banány, protože jsem předchozí večer měla poznámku, že bych si dala banán, že je to šílené, že nejsou k dostání. Seděla jsem opět jako sfinga, naštvaná, že jsem zpocená a neupravená a na banány jsem se podívala přezíravě a odmítla jsem je.

„Vy učíte? Vůbec na to nevypadáte. Vypadáte tak orientálně, tak zvláštně, jako nějaká manekýnka,“ řekl, aniž by věděl, že jsem v té době byla hodně v kurzu, co se týkalo focení a předvádění bižuterie.

"Vážně jste Řekyně? To je úžasné. To byl můj sen potkat Řekyni," povídal a nádherně se u toho usmál.

Dáša byla šéfkou manekýnek, byla vysoká a krásně chodila, ale nesměla se opít, pak vyplazovala ten jazyk a vypadala brutálně. Hlavou mi blesklo, že má dobrý odhad, že mi nevěřil, ale nechápala jsem, jak si mohl zapamatovat moje jméno.

„Chci s vámi mluvit,“ řekl vážně a já se začala třást hlady nebo čím.

„Podívejte se, s nikým nebudete nikdy tak šťastná jako se mnou. Slibuji vám to, udělám z vás nejšťastnější bytost na světě, ale teď odjíždím do Německa. Za tři dny se vrátím a vy o tom budete přemýšlet, ano?“ řekl laskavě Alexandr a já si v duchu říkala, že tenhle nevypadá na totálního blázna, ani na psychopata, že tento muž je něčím výjimečný. Nevypadá, ale říká mi šílenosti. 

Neodpovídala jsem, jenom jsem se stále snažila zjistit, co za tím vším je. I on mě na poprvé oslovil, jenomže jsem byla v tak příšerném stavu, že jsem nikoho nechtěla ani vidět. A najednou takové vyznání. Mávla jsem rukou, že tohle se děje jen v pohádkách a poslouchala jsem ho dál.

„Tak v neděli jsem tady, já si vás najdu a vy mi řeknete, jak jste si to rozmyslela,“ řekl opět galantně Alexandr, políbil mi ruku, do které mi vložil ty tři banány.

Stála jsem tam s těmi banány jako Popelka a dívala jsem se, jak odchází. A najednou se otočil a zeptal se mě, jestli jsem vdaná? Otevřel dveře a znovu se otočil.

 „Máte děti?“ zeptal se u těch dveří.

„Ne,“ odpověděla jsem jednoslabičně.

„Já také ne, to také vyřešíme,“ usmál se a nastoupil do svojí nablýskané audiny a zmizel do Německa.

Pokrč. zítra

P. S.

Mám psát dál?