Moje milá kamarádko, proč jsi umřela?

Chodily jsme stejně oblečené, daly jsme si spolu první cigáro, ostříhaly jsme si svoje dlouhé vlasy, nepřebíraly jsme si kluky. Vychovala jsi tři děti, třikrát jsi se vrátila do USA, bydlela jsi v ČR a také v Řecku. Kam odcházíš?

Mám tě moc ráda, i když jsme se třískaly jako holky hůř než naši řečtí kluci. Tahaly jsme se za vlasy. Pamatuješ, jak jsem Ti držela hlavu ve sněhu za to, že jsi mi nadávala? A pamatuješ, jak jsme chodily za školu? A jak jsem musela psát řeckým klukům úkoly, aby na nás nepráskli rodičům, že tajně kouříme? A jak jsme si ostříhaly naše dlouhé vlasy, naši ozdobu? A vymluvily jsme se, že jsme se opalovaly na střeše a do vlasů se nám dostal asfalt? 

Pamatuješ, jak jsi všechny útrapy světa snášela s úsměvem? Pamatuješ, jak jsi v N. Y. porodila svojí první dceru a odstěhovala ses potom pryč, protože jsi pořád někam utíkala. Pak ses vrátila do Řecka, kde tě rodina tvého muže nepřijala a ty jsi utekla po třetí do USA a byla jsi konečně šťastná. Odešly s tebou tvoje dospělé tři děti, holky se vdaly, kluk se oženil a ty ses stala babičkou.

Hele, Žofko, skvělé bylo, jak spolu naši rodiče kamarádili? Bylo jedno, jestli spíš doma nebo u nás nebo já u vás. Byly jsme jako sestry. Pamatuješ na svého tátu, jak udělal řidičák a odjel s tvojí mamkou natrvalo do Řecka a jel na jedničku a dvojku 1 700 km až do Kateriny, ale dojel. A vzpomínáš na to, jak jsem ho učila s dědou plavat a jak ti dva splývali a já myslela, že se oba utopili a zburcovala jsem celou pláž?

Pamatuješ na to, jak jsi všude vzpomínala stále na svoje dětství tady v Česku? A my všichni jsme věděli, že se ti opravdu po tom tvém nedětském dětství stýská. I proto si pamatuji, jak jsi se od malička dřela. Jak jsi šila na zakázky, jak jsi byla šikovná, jak tě to šití uživilo i v té Americe?

Myslím, že jsi dostala jméno po sestře tvého táty. Sofie je nádherné jméno. Tak se ptám, proč ti říkáme "Žofka?" Ty nejsi Žofka, ty jsi a budeš stále jen Sofie, máš starořecké jméno, které vyznačuje hlubokou moudrost. A ten tvůj nezapomenutelný a nádherný úsměv, na ten já nikdy nezapomenu.

Proč ty jsi dnes umřela? Proč jsi nám nic neřekla? Proč jsi nestihla utéct tam, kde jsi to milovala, abychom se s tebou mohli rozloučit? Zůstala jsi v Americe sama, vlastně tam s tebou byly ty tvoje děti, ale zůstala jsi tam bez nás. A přitom jsi byla tak kamarádská, že jsi nás milovala, svoje kámošky, svoje kamarády, svoje přátelé takové, jací jsme. Prostě měla jsi tu přirozenou moudrost, která se hodí k Tvému jménu.

Milá moje kamarádko, neumím brečet, mám knedlík v krku a je mi líto, že brečím dovnitř a ne ven. Sofinko, měj krásnou cestu na onen svět, měj svůj poslední útěk do ráje, kde ti snad už bude konečně dobře, kde se budeš cítit skvěle. Bude se mi stýskat. Kdo mě bude v noci z Floridy budit? A pozdravuj tam všechny, kteří odešli před tebou, obejmi je i za mě. 

R. I. P.