Pamatujete si na drsný příběh Mery? Ženy albánského původu, které Albánci zavraždili syna brutálním způsobem? Byla to normální vendeta. Kdo chce, tak si ty dva příběhy o Mery najde, psala jsem je těžce, nebylo mi u nich dobře.
Mery leží v nemocnici. Byla u sestry v Německu, protože jí řečtí lékaři sdělili ortel, který máme naprosto shodný. Ten zní "nezbytná operace krční páteře."
Před třemi lety jí zavraždili albánští bossové syna, který byl zamilovaný do nějaké Albánky, jejíž manžel byl ve vězení. Ona mu sdělila, že je zamilovaná do mladého kluka, kterému bylo v té době pouhých 21 let. Její manžel mu vzkázal, že ho zabije. Mery se opravdu bála, svého syna nabádala k okamžitému rozchodu s pofiderní ženskou, on údajně poslechl, ale pak ho jedné noci naložili do černého džípu, odvezli na posvátné místo, střelili ho do hlavy, nejdříve ho však tlouky nějakým železným předmětem. Nakonec mu vyřízli pohlavní orgány a polili ho benzínem. I tak pitva prokázala celou strašlivou smrt. Mery dostala od policie jednu botu, která po jejím synovi zbyla. V té době jsme se potkaly.
Mery jsem zaměstnala, přivezla jsem jí do Čech, psala jsem její příběh, ale pak už jsem nemohla. Zvracela jsem, bylo mi zle a příběh jsem nedokončila. Letos jsem se rozhodla, že ho v létě dokončím, protože její život za vlády Hodži byl neskutečně hnusný, pro nás nepochopitelný, ale ona vypráví tichým hlasem a odevzdaně. Její dětství a mládí jí přijde naprosto v pohodě oproti tomu, že ztratila takovým způsobem syna. A to samozřejmě chápu.
Tři měsíce ji němečtí lékaři vyšetřovali všemi možnými způsoby, až nakonec padlo stejné rozhodnutí. A Mery už je po operaci. Nezvedá telefon a já se o ni bojím. Doufám, že operace dopadla dobře.
Vloni jsem se zamilovala do nádherné fenky, kříženec yorkšíra a maltézáka, kterou jsme pokřtili jménem Olivia. Říkáme jí Olí a Mery se rozplakala, když jsem připravovala pro Olivii čip, aby se mnou odletěla do Čech. Musela jsem ji tam nechat. Mery plakala tak moc, že jsem neměla to srdce Olivii sebrat sebou. Olí vrátila Mery smích a radost ze života.
Nejsem si vůbec jista, že operace krční páteře byla nezbytná. Mery vloni vytrhali všechny zuby. Prostě ona ten problém neskousla, nepřekousala smrt svého syna. Několikrát byla na punkci dutin, protože ten problém nemůže vydýchat, byla všude, ale najednou se v zimě přestala hýbat. Nemohla na nohy, na ruce, nemohla nic. Smrt syna na ní dopadla v období klidu. A začal další kolotoč, který by se měl zřejmě ukončit tím, že jí srovnají lékaři vyhřezlou plotýnku. Ale ukončí se? Moc tomu nevěřím. Mery se potřebuje smát, začít znovu žít. Jenomže dá se vůbec na něco tak strašného, jako je vražda syna zapomenout? Asi ne, tady neplatí, že čas je lékař, vím to, vidím Mery, jak ji její tělo zrazuje, i když se tolik snažila. V té nemocnici navíc má čas přemýšlet a analyzovat. Její krásné oči budou plné slz.
Dnes odjíždí syn s řemeslníky, aby opravili a dali do pořádku dům, ale kde je Mery? Až tam přijedu, tak ji znovu naložím do auta a pojedeme to Temp, kam polezu po čtyřech, abych jí nabrala tu nesmrtelnou vodu jako vloni. Vezmu všechny petky a poleji ji od hlavy až k patě, sebe také. A pak si pár lahví vezmeme sebou, dám je do ledničky, úplně stejně jako vloni, a budu z ní upíjet.
Vůbec si bez ní nedovedu představit život v Řecku. A já jsem nemohla odletět, ani s nimi odjet, protože z těch všech starostí o Mery, o dům, o lidi, mám seklý kříž.
No jo, ale co je to seklý kříž oproti trápení, které nosí v srdci Mery?
