Stojím u dveří české kamarádky a ona po mě hází stopky se zbytky jahod, které jedla. Tekly mi sliny, protože jsem měla hlad. Byli jsme tak chudí, že jahody nebo pomeranč byl pro nás nedosažitelný. Ten den jsem vyspěla.
Bylo mi přesně deset let, když se mi tento příběh stal. Zaťukala jsem na dveře české kamarádky Evy, která pocházela z bohaté rodiny. U nich doma byl pěkný nepořádek. Její táta pracoval pro zahraniční obchod ve Švédku a tak si žila Eva s její mámou dobře. Nechala mě stát u dveří a jedla ty jahody. Dívala jsem se na ni, ale když po mě hodila první stopkou se zbytkem jahody, tak jsem tu stopku nezvedla, házela další a další a já jsem polykala sliny. Měla jsem hlad a měla jsem na ty jahody chuť.
V té době už byl můj otec nemocný. Potřeboval kvalitní jídlo, tak jako můj bratr, který přežil turbekulózu, několik zápalů plic a nebezpečnou žloutenku, které se říkalo černá. Mamka pracovala jako dělnice u lisu a jednou přišla domů, posadila si bratra na stoličku, vzala žiletku a rozřízla mu tu uzdičku pod horním rtem. Z jeho pusy vytékala žluč nebo hnis, vlastně to ani nevím, ale bratra mamka zachránila. Já se učila píchat tátovi injekce s inzulínem.
Ti dva potřebovali kvalitní jídlo, tak se kupovalo to málo, co se mohlo koupit pro tátu a pro bratra. Já s mamkou jedla pečené brambory nebo zapékané makaróny. Někdy jsem měla i vajíčka. Milovala jsem chléb s máslem a paprikou a také chléb se sádlem. Jakmile byla přestávka, vytáhla jsem si svojí svačinu, kterou jsem zhltla a hladově jsem se dívala po spolužácích, co jedí. Můj hlad rostl a těšila jsem se už na oběd do družiny. Doma jsme vařili jenom řecká jídla a já jsem si zamilovala česká. Rajská omáčka, koprovka, španělský ptáček, plněné knedlíky a buchtičky se šodó to byly pro mě pochoutky. Snědla jsem klidně i deset knedlíků. A stejně jsem měla stále hlad.
A pak přišel ten osudový den s tou Evou a s těmi jahodami. Jak jsem tak polykala sliny, rozhodla jsem se, že budu studovat, že něco v životě udělám, abych pomohla chudým a hladovým dětem. Vážně, tehdy padlo moje rozhodnutí. Nikomu jsem nic neřekla, ani mým rodičům, že se budu učit tak, že nemusí mít žádnou starost, že se mě už nikdy nemusí ptát, jestli se učím. Stejně jsem je podváděla, protože neuměli česky a já přečetla všechny knihy z knihovny a tvrdila jsem, že se učím dějepis nebo něco jiného.Tímto dnem se vše změnilo a já jsem pečlivě četla všechny možné knihy, které by mi pomohly s mým cílem.
Byla jsem jedničkářka, nebyla jsem žádný šprt, ale jedničkářka jsem byla. Problém nastal, když jsem šla na střední školu. Můj tajný plán, že budu studovat tak, abych byla něco platná, byl najednou nedostupný. Díky tátovi jsem nebyla nikam přijata, protože byl vyloučen z KSŘ, protože byl něco jako český disident, akorát, že to měl z každé strany. To už jsem měla dávno státnice z psaní na stroji, které jsem úspěšně složila ve 12 letech (o tomto jsem psala jiný článek), sedla jsem si a napsala jsem Husákovi dopis, kde jsem mu vylíčila osud táty. Na školu mě vzali a já jsem nemoha říct rodičům pravdu, abych je netrápila. Táta se hrdě usmíval a dal pusu mámě na tvář za to, že mu porodila takovou dceru.
Zbytky jahod ze mě udělaly to, co jsem nyní. Už nikdy jsem svůj názor na to, co budu dělat, jak se budu chovat, nezměnila. Myslím, že jsem ten den vyspěla, byl to můj třetí případ, který mě od dětství ovlivnil.
Sedím v Rakousku mezi elitou českého národa na večeři v krásném hotelu. Předkrmy nám nosili na ohromných talířích a uprostřed bylo jídlo trochu větší, nežli špendlíková hlavička. Brala jsem si ze stolu pečivo, protože jsem měla opět hlad. Mezi jídlem nám donesli jahodový sorbet. Naproti mně seděla děsně nesympatická ženská, která celou tuto akci organizovala. Chtěla být vtipná, ale byla strašně trapná. Vrhla jsem se na sorbet a vypila jsem ho. Na co lžička? Bylo ho tam trochu.
Celá jsem opuchla a začala jsem se dusit, dostala jsem anafylaktický šok. V kabelce jsem tehdy nosila záchranný balíček. Stěží jsem ho vytáhla, spolkla jsem dva prednisony a dithiaden a už tam byla sanitka. Můj druhý anafylaktický šok dopadl dobře a já druhý den odjela. Nebyla jsem si tak úplně jista, zda jsem alergická na jahody nebo na tu divnou ženskou.
Včera jsem učila řecké tance malé děti, pak i dospělé. No jo, tři hodiny poskakovat tedy není žádná legrace. Chvíli jsem koukala na bonboniéru, kterou jsem dostala k Valentýnu. Strhla jsem obal a otevřela ji, že si dám jenom jeden čokoládový bonbón. U bonbónu jsem přemýšlela, že jsem stejně českým lidem nesrozumitelná. Dala jsem si další bonbón. Pak jsem si vzpomněla, že jsem nesrozumitelná i řeckým lidem. Hltala jsem jeden bonbón za druhým, jestli náhodou nepřijdu na to, jak to mám udělat, aby mi lidé rozuměli. Nepřišla jsem na to a milou bonboniéru jsem snědla celou. Měla jsem zase hlad.
Svoji dětskou touhu, že budu pomáhat lidem, dětem obzvláště, jsem splnila. Vlastně ji stále plním, protože mám stále hlad, takže moje chutě mi připomínají, že jsou na světě opravdu lidé, kteří trpí skutečným hladem.
P. S.
A nikdy bych po nikom nic nehodila. To je moje zásada, že každému podám jídlo do ruky nebo na talířku.
