Na trapasy jsem jako magnet. Přitáhnu je všechny. Nevím, čím to je. Asi nedávám pozor, asi se tak moc nesoustředím, abych byla dokonalá. Určitě miluji smích a umím si ze sebe udělat legraci. A tu také přijímám od druhých.
Je to takové pokračování mého již publikovaného článku "O zmenšení prsou......." Nebudu tady psát o žádné bolesti, ale o tom, co se mi dělo a stále děje, když si lidé myslí, že nerozumím jejich řeči.
Chodím na svoji oblíbenou pláž. Přiběhla za mnou sporťačka, sedla si vedle mě a svlékla si podprsenku. Neměla vůbec žádná prsa. Tedy měla je velké asi jako já bradavky. Řekové vykulili oči, protože nebývá až takovým zvykem, vlastně to nebývá u Řekyň nikdy, že by se svlékla přímo před jejich obličeji. Slyšeli češtinu a pustili se do našeho hodnocení.
"Hele, to je mužský nebo ženská?" ptá se ten hezčí svého kamaráda.
"Asi ženská, proč by nosil chlap takovou malou podprsenku," odpověděl logicky ten druhý.
Sundala jsem si brýle, abych nedala jsem najevo, že jim dokonale rozumím a ji jsem požádala, ať si ten kousíček hadříku dá na sebe, že vzbuzuje pohoršení.
"To je děsný, to je úplně primitivní," konstatovala sporťačka a vzala podprsenku, jejíž košíčky byly ve tvaru dvou malých trojúhelníčků, které ji bohatě zakryly její bradavky, protože prsa fakt žádná neměla.
Plochá sporťačka mi sdělila, jaké všechny aktivity bude dělat, jak a co připravili společně s ostatními pro nemocné děti na naši tzv."olympiádu."
Ona byla neskutečný profík, cvičila denně i aerobik, dřela jako opravdový chlap, kouřila padesát cigaret a vydržela tančit do rána. Hodně pila a řádila jako tajfun. Ovšem každý den stála jako první mezi delegáty a sporťáky a byla připravena pracovat. Tímto jejím postojem mi brala vítr z plachet.
"Hele, ta druhá, ta tmavá, vypadá jako Arabka," řekl zase ten hezčí.
"No, vypadá jako z Egypta," vyhodnotil ten druhý.
Už jsem něco chtěla říct, ale mlčela jsem. Zadržovala jsem smích, protože jejich poznámky, co by se mnou dělali, kdyby mohli, byly šílené. Ty řečičky byly fakt chlapské a tím pádem byly i drzé, jenomže oni stále netušili, že jim rozumím.
Sbalila jsem si tašku a šla jsem opět ladným krokem, brýle na očích, ke svému autu. Byla jsem ospalá. Otočili se směrem ke mně a pořád mě hodnotili.
"Hele, jde jako královna, co?" opět řekl ten hezčí.
No ano, šla jsem jako královna. Otevřela jsem auto, vrazila klíče do zapalování a nic. Auto se nenastartovalo. Oba se pobaveně usmívali, já se tvářila jako sfinga. Byla jsem naštvaná. Znovu jsem se pokoušela otočit klíčkem, ale nešlo to to. Co teď?
Navíc jsem byla i vzteklá, protože jsem měla hlad, také jsem se styděla, že jsem nemožná. Otočila jsem hlavu doprava, abych nemusela vnímat ty jejich úšklebky. A tam vidím svého stříbrného Renaulta - scénic.
"No, do prčic, jak je to možné?"
Najednou ten hezčí otvírá dveře, sáhl si do kaslíku, kde měl cigára a gentlemansky mi vzal kabelu.
Vystoupila jsem beze slov z jeho auta a nechápala jsem, jak jsem mohla vlézt do nižšího auta. Bylo stejně stříbrné jako moje. A už vůbec jsem nechápala, jak se tam mohl dostat můj klíč.
"Díky, jste moc hodný. Vůbec nevím, jak se mi to stalo. Blbý omyl," řekla jsem s úsměvem a královské posazení hlavy bylo pryč. Sklopila jsem oči a nastartovala auto.
Byl celý rudý a zeptal se mě, jestli jsem Řekyně."
"A proč bych nebyla? Jasně, že jsem. Rozhodně nejsem Arabka."
"Aha, ale ten přízvuk. Víte, Řekyně mají krátké nohy a dost velké zadky, což vy nemáte" dodal.
P. S.
Tentokrát jsem se nechala pozvat na skleničku. Večer jsem se naparádila, jak se to sluší a patří. Posezení s nimi provázel náš hurónský smích.
