V rukou držím desetiměsíční holčičku, která vypadá nádherně. Má chytré oči a začíná trochu natahovat. Podala jsem ji lahev s vodou, tak si cumlala vodu a byla hodná. Dívala jsem se na malé stvoření, které prošlo tolika utrpením.
Už je to deset let, co jsem si odvykla držet v náruči nemocné děti nebo se dívat na těžce nemocné děti, kdy jsem si pokládala otázky, proč zrovna to a ono dítě musí tolik trpět? Až dnes jsem zase byla zpět jako kdysi. U srdce mě divně svíralo, usmívala jsem se, abych nedala najevo lítost. O malé jsem věděla jenom to, že má nehybná chodidla. Hladila jsem ji po chodidlech a holčička nereagovala. Blbá pravda, které jsem nechtěla věřit byla venku. Ale jinak byla malá strašně roztomilá.
Rodiče si ještě ani nevybalili věci, na stůl dostali připravenou večeři, která byla úplně řecká - ryby, řecký salát, brambory, tzaziki, další salát. Ani jeden z rodičů nejedl skvěle připravenou rybu v troubě. Po salátech se slehla zem. Pozorovala jsem je, protože byli a jsou vlastně mladí a už prožili tolik utrpení.
"Ty nožičky dáme dohromady," řekla jsem odhodlaně a v tu chvíli jsem si věřila.
Vlastně si věřím stále, budu tam jezdit a budou s malou holčičkou v moři. Rodiče se usmívali a byli šťastni, že se projekt, aby se dostala jejich holčička do Veliky na ozdravný pobyt povedl. Já byla ráda také, ale hrozně mě bolela hlava.
Po chvíli jsem se dozvěděla, že se malá narodila s rozštěpem páteře, že už má několik operací za sebou. Vypadala vážně jako malá bojovnice, protože se mnou bojovala o tu flašku s vodou. Byla a je nádherná.
"A teď nás čeká ještě operace ledvin," utrousila její usměvavá maminka, které se ani nesnilo, že bude se svojí holčičkou v Řecku, kde se vyléčilo tolik dětí, které tady mnohdy trávily i celé prázdniny jako např. Donald.
Mlčela jsem, co na to říct? Kéž by to tou operací ledvin skončilo. Podívala jsem se jí znovu do krásných hnědých a živých očiček a v tu chvíli jsem uvěřila, že i tu operaci ledvin zvládne. Věřím jí i teď večer, kdy jsem plná dojmů, že bude i chodit, že jí budu lechtat na chodidlech a ona je ucítí.
Všechno to, co jsem dnes cítila zavinil právě Donald. Byl to kluk, který měl leukémii a mnoho dalších problémů. Také to byl velký bojovník a nejlepší kámoš mého syna.Každý rok mě se synem doslova ukecali, aby tu mohl Donald být celé léto. Ani nevím, kolik letních sezón ten kluk tady strávil. Pomáhal mi, ale samozřejmě, že jako kluci hodně zlobili. Nicméně se mi Donald vryl pod kůži a tak jsem mu pomohla, když se uzdravil. Začal jezdit po světě, až když vyrostl i díky hormonům, jelikož jeho nemoci mu zabrzdily růst. A právě Donald všechno zprostředkoval. Zavolal mi a poprosil o pomoc. Okamžitě jsem reagovala kladně. Mezitím malá holčička i rodiče prošvihli už jeden termín, protože holčička onemocněla a byla hospitalizována.
Tak jsem šla dnes čekat do restaurace na pláž na jejich příjezd. A pak jsem si tu holčičku vzala na klín a najednou na mě skočilo těch dvacet těžkých, ale velmi krásných let, kdy jsem se chvěla strachy, vypětím, ale mnohdy i radostí z těch všech těžkých osudů vážně nemocných dětí.
Řekové milují děti, ale vůbec neví, jak se zachovat, když vidí před sebou krásnou holčičku, která je tolik nemocná. Majitelé penziónu chodili kolem stolu, servírka nosila jídlo a všichni holčičku pohladili po vláscích, ale bylo jasné, že vážně nevědí, co na to říct?
Dívala jsem se kolem sebe na lidi a říkala jsem si, jaké hlouposti to řešíme. Jaké vážné věci řeší rodiče té malé holčičky, jejíž podvědomí všechno vnímá, byť si to za chvíli nebude pamatovat. Podvědomí si ty kruté chvíle diagnóz a těžkých operací pamatovat bude.
A tak jsem se vážně rozhodla, že budu jezdit na pláž, abych těm rodičům pomohla, abych držela ty nožičky ve vodě tak dlouho, dokud neucítí, že ji lechtám, dokud se na mě neusměje, až ucítí jakýkoliv dotyk, protože jí ho dlužím.
I já jsem ucítila dotyk velikosti té malé holčičky, která mě probrala do reality, že řešíme malichernosti a hlouposti, že ona bojuje s takovou grácií, protože by jinak její očička nebyla tak veselá a tak živá.
