Dívám se na plačící ženy, jejich děti, zoufalé muže, kteří utíkají před bombardování v Sýrii. Je mi jich skutečně líto. Poslouchám v TV pár Kurdů, kde se dozvídám, že jim Turci nepovolili kurdská příjmení. Historie se opakuje.
To samé udělali Řekové makedonským dětem, které měly řecká příjmení a byly odvlečeny do dětských táborů v bývalém socialistické bloku. Makedonské děti dostaly makedonské koncovky a z řeckého příjmení se stalo prostě a jednoduše slovanské příjmení. Tuto akci řídili makedonští a řečtí komunisté, kteří brali tyto děti sebou "za lepším osudem, na převýchovu." Muselo to být hrozné. Nám ostatním bylo jasné, kdo z dětí neumí pořádně řecky. Doma mluvily, tedy v Česku, makedonsky. Makedonská koncovka u příjmení vážně vykonala své, protože si pamatuji, že i my jako děti jsme je rozlišovaly a říkaly jsme: "Hele, to je Makedonec, to není Řek."
Ohromný problém nastal, když se od roku 1973, tj. po pádu diktatury, mohli Řekové vracet z ČSSR do Řecka. Jenomže nastal problém právě u těch, kteří měli nedobrovolně makedonské příjmení. Řekové je nepustili ani na dovolenou. Na úřadech tehdy seděli úředníci z diktátorského režimu. Už tehdy začal boj o neuznání Makedonie, protože se obávali, že by si tato dělala nároky na řecké území. Chudáci řečtí Makedonci lítali od čerta k ďáblu, dokud se jim nepodařilo dostat do Řecka, kde si na úřadech téměř na kolenou vyprosili řecké příjmení, které kdysi vlastnili jejich rodiče. Mnozí svoje rodiče už nikdy nenašli, prostě jim změnili jména a oni nevěděli, odkud pocházejí, i když se zapojil do celé akce ČČK.
Řecké rodiny měly větší štěstí oproti těm řecko-makedonským rodinám, které se většinou již nesešly, protože odvlečeným dětem v počtu cca 4000 dětí bylo od 1 roku do 15 let, logicky tedy většina neznala svoje rodiče, a jejich rodiče nevěděli, kde děti hledat. Smutný osud díky příjmení s makedonskou koncovkou byl pro tyto lidi, kteří se cítili a byli ve skutečnosti Řeky, velmi krutý. Trvalo mnoho let, nežli je uznala řecká vláda za řecké občany.
Znovu si vybavuji včerejší zoufalství Sýřanů, jedno, jestli to jsou Kurdové, Sýřani, dokonce i někteří Turci, ale to zoufalství v jejich očích, vyhnání z domovů, ta jejich oprávněná nenávist vůči Erdoganovi, je jedinou zbraní, kterou mají. Křičí a pláčí zároveň. Nenávidí Trumpa a sledují, kam se z letadel schazují bomby, aby mohli utéct o kousek dál. Bez jídla, bez oblečení, bez budoucnosti.
Velmi podobný osud jako Kurdové měli také Ponští Řekové, kteří žili a dosud žijí v Turecku. Jejich osud a cestování dle válek a systémů je také velmi zajímavý. Pontští Řekové jsou etničtí Řekové z kraje Pontos, který se nachází v dnešním východním Turecku. Pontos byl až do roku 1921 řecký kraj-viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Pont%C5%A1t%C3%AD_%C5%98ekov%C3%A9
Pontští Řekové se poprvé podívali do Řecka také po pádu diktatury, mají svoji řeč, svoji kulturu, svoji skvělou kuchyň, jsou prostě jiní. ale jsou to Řekové, kteří nikdy v Řecku nežili. Nyní se mnozí usídlili v severním Řecku, nejvíce jich je ve městě Kilkis. Většina zůstala v Turecku nebo také v Azerbajdžánu, kam se dostali díky občanské válce.
Tyto národy jsou jako bezdomovci. Nemají svoji zem, nemají tudíž ani svůj domov, kde by se měli cítit jako doma. Věřím jim, že nesmí mluvit kurdsky, jinak je nemine trest, věřím jim to, protože jsem zažila řecké Makedonce a jejich hledání cesty zpět domů a lovení řeckých slovíček, aby jim řecké úřady uvěřily a uznaly je jako občany Řecka.
