Konečně mě někdo miluje!

Vrtění ocáskem, poskakování a snaha se mi dostat na hruď je nefalšovaná. Snažím se vzpomenout, který z mých milenců by tohle dokázal dělat najednou - vrtět ocáskem, olizovat mě a mít oči, ve kterých je plno touhy být se mnou. 

Moje nová láska se jmenuje Charlie, je to cotton de tulear a je to takový malý divoch. Možná je to tím, že pochází z Madagaskaru. Cotton je přírodní plemeno malého psa. Jsou mu 4 měsíce a už váží 5,5 kg. Bude to macek, protože má vážit v dospělosti maximálně 6 kg, ale tím si nejsem jista, leda, že bych s ním začala běhat.

Včera začal zvracet a pospával. K večeru zvracel žaludeční šťávy a já jsem najednou byla vyděšena, co mu je. Rychle jsem se oblékla a jela jsem poprvé na veterinu. Charlie byl hodný, dostal injekci a dietní granule. Srdce se mi klepalo strachy. Prostě jsem si mého pejska zamilovala asi tak, jako všichni, co milují pejsky a kočičky.

Chtěla jsem napsat omluvný blog všem pejskařům, protože jsem nechápala, jak s nimi mohou komunikovat na procházce kolem přehrady. Fakt jsem to nechápala, spíše mě to rozčilovalo, nepřišlo mi to normální. Nyní dělám to samé jako všichni, co vedou svého psa na procházku, mluvím s ním, upozorňuji ho na auta, naviguji ho, prostě mluvím a mluvím na té procházce tak, že jestli mě potkává někdo s mým bývalým smýšlením, tak si řekne, že jsem praštěná. Tak ať si to myslí, já s ním vedu rozhovor. Mrzí mě, že nemůže odpovídat, ale jeho odpověď hledám v jeho krásných tmavých očích.

Také se přiznám, že první měsíc, když jsem si ho přivezla domů, byly mu dva měsíce, jsem myslela, že to prostě nedám. Netušila jsem, jak je náročná práce se štěnětem. Nevěřila jsem, že je to více práce, nežli s miminem. Byla jsem z toho všeho hodně rozpačitá. Počůrané podlahy a koberce, všude bobky, ale Charlie se učil rychle a já jsem začala mít krásný pocit, když jsem si ho dala na hruď, kde jsem cítila jeho teplé tělo.

Určitě nenapíšu nic nového pro ty, kteří máte pejsky, tak to víte. Nikdo z lidí neumí tak přivítat člověka, kterého má pejsek rád, vynechám slovo "páníček," nelíbí se mi, tak jako štěně nebo i pes. Nikdo z lidí nemá tu nefalšovanou radost a neposkakuje štěstím, že jste přišli domů. 

Takže generální omluva všem pejskařům, asi i milovníkům koček, prostě všem, kterým jsem nerozuměla, že upřednostní starost o psa oproti akcím, kde se vyskytují jenom lidé.

Nakonec se vrátím k názvu tohoto blogu. Charlie mě vážně miluje takovou, jakou jsem. Poskakuje a olizuje mě, leží mi u nohou, když píšu blog, nemění mě, přizpůsobuje se a já to dělám zrovna tak. A já jsem si po mnoha letech konečně začala hrát, už jsem zapomněla, jaké to je "hrát si." Je to krásné.