Kohout

Měla jsem jako dítě tři vážné momenty, které mě skutečně ovlivnily do mojí dnešní podoby. Nemyslím si, že jsem někdy něco tak silného zažila, co se do mě tak vrylo, co mi zformovalo moji povahu. Kohout byl velmi silným zážitkem.

Bylo mi s určitostí pět let, když jsem dostala černý kašel. Bydleli jsme ve dvou komorách, které nám věnoval Český červený kříž. Byly to skutečně půdní komory, dřevěné, kde bylo jedno umyvadlo a ubohý starý nábytek. Naše bydlení bylo velmi provizorní, nežli jsme dostali normální byt.

Rodiče seděli u stolu a maminka strašně moc plakala. Já kašlala a nechápala jsem, proč se o mě tolik bojí, takže jsem sem tam utrousila nějakou poznámku, že je to skvělé, že budu mít kakao a také nějaký pomeranč, co do té doby mohl jíst jenom bratr. Asi jsem byla ráda, že jsem tak nemocná. Jenomže já jsem ten jejich bol velmi vnímala, takže tu legraci jsem dělala proto, aby nebyli tak smutní.

„Jdu hrát karty, třeba něco vyhraju,“ řekl otec mojí matce a ona jenom přikývla, že ano, ať jde.

Otec nechodil po hospodách, kde se scházeli jeho vrstevníci - uprchlíci. Neměl na to čas. To, že dostal nápad jít hrát karty mě jako malou holku skutečně udivilo. Podívala jsem se na mamku a ta se snažila mi dát čaj s máslem, který jsem odmítala pít. 

Dlouhé hodiny jsme čekaly na tátu a on najednou vstoupil do první komory, kde jsme měly provizorní kuchyň a nějaké kanape. V ruce nesl bílého živého kohouta a mával nějakou bankovkou, myslím, že to byla desetikoruna, nepamatuji si to. Mamka vylítla od stolu a s tátou se šťastně objímali, že budou moci udělat svojí dceři polévku. Tehdy jsem viděla poprvé tátu plakat. No, nevím, jestli úplně plakal, ale tekly mu slzy a v ruce rozdrtil skleničku. Až později jsem si uvědomila, jak musel být nešťastný, že jim asi umřu. Po druhé rozdrtil skleničku, když přišel dopis ze SSSR, že mu v Taškentu opilí Rusové zabili dvaceti sedmiletého bratra kopanci do ledvin a do hlavy. Bože, to byly tak hrozné osudy.

Nikdy v životě tento silný zážitek nezapomenu. Zůstala jsem sedět a pamatuji si každou vteřinu z toho, co se mezi dřevěnými zdmi odehrávalo. Štěstí, neštěstí, smutek a radost z bílého kohouta. Dívala jsem se na objímající rodiče a ucítila jsem velmi silně jejich lásku, která už mě nikdy neopustila. Viděla jsem ji, vnímala jsem ji, chtělo se mi nad jejich radostí z kohoutí polévky plakat. Neplakala jsem, někdo tam v té komůrce musel být hrdina. Dusila jsem se a kašlala tajně do polštáře.

Táta vzal nůž a jedním řezem kohoutovi uřízl hlavu. A on ještě létal bez té hlavy a stříkal kolem sebe krev, jeho bílé peří bylo od krve a já jsem se dívala, jak je možné, že létá bez hlavy. Maminka také lítala a tu krev utírala, ale do rána mi uvařili polévku, kterou neměli kam dát, nebyla lednička, nic takového. Jedla jsem celý den polévku několik dní, protože byla jenom pro mě. Tatínek se mnou chodil na procházky do lesa a já vedle něho kulhala, protože jsem jednu nohu měla zkroucenou po obrně. Ale to je jiný silný příběh, který jsem také svoji nedětskou vůli vyřešila opět s tátou. O tom jindy. Byla jsem však veselé dítě a cítila jsem od toho předchozího večera, že jim budu dělat jenom samou radost, až vyrostu, tak na mě budou hrdí. Věděla jsem, že jim tu lásku vrátím a nikdy jsem z této cesty neuhnula.

V mém dětském srdíčku vyrostla velká láska, ale i velká úcta. Ovšem ani tyto krásné vlastnosti mě nezbavily mých rošťáren. Bránila jsem nemocného bráchu, pomáhala jsem rodičům jako malá, chodila s nimi nakupovat, aby neříkali pořád, že chtějí dítě od slepice, tak jsem za ně říkala kuře. Přes park jsme měli kluziště. To už jsem byla o něco starší a kluci si dovolovali na bráchu. Rozjela jsem se a nakopla jsem bruslí do zadku školníkova syna. Zoubky se vryly do tlusté prdele hloupého kluka a on na tom kluzišti ječel, jak smyslů zbavený. Sanitka ho vezla na břiše a ten zadek mu zašili. Táta musel k řediteli.

Tlumočník překládal, co všechno jsem provedla, kolik kluků už jsem zranila. Nežalovala jsem, takže v té ředitelně se táta dozvěděl, že jsem bojovná. Byl rád. Tam to nedal najevo, ale byl rád, že jsem po něm.

„Jsem na tebe hrdý, holčičko, ale nemůžeš je kopat všechny do prdele,“ řekl a mrkl na mě a bráchovi dal pohlavek za to, že jeho mladší sestra se kvůli němu pořád pere.

Prostě kohout byl první zlom v mém životě, který ve mně vyvolal vše, čím jsem obdařena, co daruji lidem, co asi umím a proč bojuji za nemocné a chudé. Kohout byl i příčinou toho, že jsem bojovala za svého tátu, když ho vyhodili komunisté a za svoji mamku, když se stala vdovou. Kohout mi dal do života skoro všechno.

P. S.

No jo, kdybych ho neposlechla a kopala bych více lidí do zadku, tak by mi bylo líp. Začala jsem s tímto fotbalem déle, jde mi to, když je to nutné. A za minutu o tom kopu ani nevím. Chce to trénink.