Kluk na mě zapomněl

Kdybych byla jen tak nějaká matka, ale co mně to dalo práce, abych ho porodila, to si jen tak někdo nedovede představit. Já si také dnes nevzpomněla, přestože Den matek by měl být opravdu oslavován. Matky jsou nejvíc.

Včera se tady otočil, přijel se svojí půvabnou manželkou. Ve Dvoře Králové se slavilo sedmdesát let od doby, kdy sem přišla první řecká emigrantská vlna. Z původních řeckých emigrantů byli na té slávě čtyři. Já jsem neodjela, protože mi nebylo dobře. A tak jsme zapomněli oslavit nejen to, že jsem matkou, ale že i já jsem měla tu nejhodnější maminku na světě. Asi jako každý, kdo měl hodnou maminku, si říká to samé.

Syn dlouho nevěděl, že byl zplozen z metody IVF, tedy umělého oplodnění. Jako malý stál jednou se mnou v koupelně, oba jsme si čistili zuby a on se na mě podíval a povídá:

"Mami, ty jsi snad spala, když jsi mě rodila. Jsem takový vyšisovaný, mám velké uši a křivé zuby. Vypadám jako táta, vůbec ti nejsem podobný."

Ten den jsem se rozhodla, že mu řeknu, jak vznikl jeho život, že vypadá skutečně jaká táta, protože vajíčka se odebírají v narkóze, takže jsem fakt a opravdu spala. Bylo mu cca tak osm let. Nežli jsem se odvážila svůj plán uskutečnit, tak jsem zavolala pana Prof. MUDr. Pilku a sdělila jsem mu, co chci udělat.

"Ne, teď ne, kluk je příliš citlivý na takovu informaci," poradil mi milý pan profesor a tak jsem se vzdala myšlenky, jak mu budu vyprávět o kravičkách, které podstupují inseminaci. 

Pak jsem byla v pořadu, kde vystupoval pan Prof. MUDr. Pilka, byl tam se mnou už i můj syn, tehdy osmnáctiletý. Moderátorka, přestože měla instrukce, aby nic neřekla, se otočila na mého syna, vytáhla ho z publika a přesně takto se ho zeptala:

"Co ty na to, že jsi padesáté dítě narozené v tehdejším Českolsovensku metodou IVF. Co chceš říct panu profesorovi?" 

"Já bych mu rád poděkoval osobně, ne tady před kamaremami, nejen za můj život, ale i za to, že mojí mamce zachránil život několikrát," odpověd syn, aniž by hnul brvou. 

Na mě šly mdloby, protože jsem vážně syna nepřipravila na tuto informaci, neměla být takto veřejně sdělena. Sjela jsem moderátorku pohledem a pomyslela jsem si něco o tom, že senzace je nutná za každou cenu. Nevěděla jsem v tu chvíli, co to s mým synem udělá, jak se k této vážné informaci postaví, byť byl zplozen tak, že jsme oba jeho biologičtí rodiče. 

Po pořadu jsme se s panem profesorem sebrali a šli jsme na slavnostní oběd. Konečně se syn všechno dozvěděl, skutečně panu profesorovi poděkoval, byli oba tak úžasní, že já jsem jenom naslouchala a byla jsem moc ráda, že jsem svoje úsilí být matkou nevzdala. Na umělém oplodnění jsem byla šestkrát a nebyla to žádná legrace, ale já jsem brala celou tu složitou léčbu s nadhledem a humorem. Asi proto se také nakonec všechno podařilo, ale o tom jsem už tady psala.

Moje maminka, které bych donesla velkou kytici, koupila bych ji něco krásného, protože ona dárky milovala, se na mě už dívá ze shora, tak jako pan profesor. Oběma tedy děkuji za to, že jsem se stala i já matkou. Moje poděkování si zaslouží nejen věda, ale i obyčejná mateřská láska, kterou mi maminka dávala plnými hrstmi. Láska je něco, co je nejvíc.

"Mami, děkuji."

P. S. 

I otcové jsou důležití, mnohdy více, nežli matky. Náš syn má štěstí na skvělého otce, tak jako jsem měla štěstí i já.