tak mám pocit, že jsou na blogu úžasní lidé. I já se dotýkám sem tam politiky, neměla bych, nebaví mě to, protože se automaticky řadím mezi ty "chytrolíny," kteří všechno umí vysvětlit na blogu, kteří mají "pravdu," kteří soudí.
Mám roztomilé štěně jménem Charlie, kterého dávám večer do jeho pelíšku vedle mojí postele. Každé ráno se dožaduje, aby si mohl lehnout ke mně do postele, kde znovu usne, ale já mu to nechci dovolit. Je to štěně a nechci ho zvykat na to, že bude spát se mnou v posteli. Koupila jsem pelíšek, který byl nesmyslně drahý, koupila jsem hračky, které byly nesmyslně drahé, koupila jsem mňamky, které jsou drahé jako oběd u šéfkuchaře Pohlreicha. Včera se mi vykakal na koberec v obýváku a já se naštvala, nedostal mňamku, tak byl dnes hodný. Ráno se opřel o mojí postel, ale já si otevřela laptop a začala jsem si číst jiné blogery. Štěně si smutně lehlo zpět do svého pelíšku.
Přečetla jsem si velmi lidský příběh o jedné ženě od Jana Šika, miluji jeho psaní, protože je v něm téměř vždy tolik citu, že když čtu jeho články, jako bych v tom příběhu byla. Jan Šik píše velmi citlivě, tak se dívám na jeho fotku, ze které se na mě dívá muž jemných mravů. Alespoň já ho tak vnímám.
Pak si otvírám článek Tomáše Vodvářky, protože píše o Haně Hegerové, mojí oblíbené zpěvačce, kterou miluji také proto, že má hlas, který ráda poslouchám. Můj hlas je šíleně altový, někdy možná barytonový, takže mohu zpívat jenom šansony. Pouštím si píseň, kterou dal bloger pod článek a Charlie poslouchá se mnou. Domáhá se znovu, že chce na postel. Beru ho a nechávám ho se dívat na zpěvačku. Charlie poslouchá H. Hegerovou a vrní. Pokládám ho na zem a jdu číst dalšího blogera.
Je to Jan Pražák, který píše příběhy ze života. Nemyslím si, že si je vymýšlí, myslím si, že je vnímá a prožívá, a pak o těch ženách (většinou) píše jejich story. I jeho příběhy jsou nesmírně lidské a téměř jako živé. I u jeho článků se cítím také, jako bych tam byla. Navíc tento bloger se nepouští do jiných témat, drží se svého umění. Ano, můžu říct, že Jan Pražák je umělecký bloger, zrovna tak jako další, který dělá krásné fotky.
Tím umělcem je Marek Trizuljak. Obdivuji každého kdo "vidí" přes fotoaparát, kdo vidí barvy, kdo cítí přírodu, kdo o tom umí napsat příběh bez mnoha slov. Blogy Marka jsou pastva pro oči.
Charlie je docela hodný, zase usíná, tak mám čas si otevřít dalšího blogera, který je narvaný citem. Alespoň já to tak cítím. Sem tam hodí humor, právě jako v dnešním článku. Jeho humor je inteligentní, nikdy nikoho neuráží. U tohoto blogera čtu i mezi řádky. On tak píše. Kdo to je? Martin Faltýn, člověk, kterého živí umění, člověk, který musí psát svoje scénáře, což je řehole neuvěřitelná. Ve svém představení píše, že už si může psát, co chce, což je velká úleva a velká svoboda. Moc mu to přeji.
Nechci, aby se mi Charlie, byť jsou mu jenom dva měsíce, počůral na koberec v ložnici, takže zavírám laptop a jdu dolů, kde si s ním chvíli hraju. Malé štěně si chce hrát víc, ale já mám potřebu těmto pár lidem sdělit, jak krásně píší, když píší o životě. Samozřejně, že chápu, že píší i o politice, vždyť to dělám také, byť jsem si slíbila, že o politickém dění psát nebudu. Sliby - chyby, ale co už? Jsme jenom lidé a máme mnohdy potřebu sdělovat věci, které jsou nám blízké, které k nám patří.
A nakonec bych ráda poděkovala mladému muži, který nás uvádí někdy do odborné problematiky, který se rád vzdělává, který nám otvírá brány a obzory, jak mohou mladí dnes žít, cestovat, dělat kariéru nebo jen tak psát. Je skvělý, protože čte ty příběhy ze života. Kdo to je? Adam Chadima.
Vím že je tady mnoho dalších blogerů a blogerek, které píší krásně, které rovněž ráda čtu. Tak zase někdy jindy napíši o dalších, tentokrát o ženách, ale jestli na mě bude Charlie dělat takové oči, tak se budu hodně přemáhat, abych jeho pohled vyměnila za počítač.
