Už musím s pravdou ven. Jsem příšerná, mám břicho, mám stále ta ohromná prsa, prasklou kůži na noze a rozseknutý palec z moře. Nechávám si růst vlasy, takže chodím totálně neučesaná, vypadá to moderně. Nemám gelové nehty atd. atd.
Navíc po včerejším barvení vlasů se mi vytvořila reakce, prostě a jednoduše ekzém. Hergot! I kdyby se našel nějaký dobrák, který by přehlédl zalepený palec u nohy, tak mě v žádném případě nepolíbí na krk, což je jinak tak erotické, tak něžné, co je něco, co mám tak ráda. Bodejď by jo, když tam mám reakci ve formě boláčků. Bojím se podívat do zrcadla, aby to nevypadalo, že na krku nosím chapadlo chobotnice.
Abych měla dokonalé tělo, tak jsem si koupila knihu, ve které se vůbec nepíše nic o dokonalém těle, naopak čtu o tom, jak autorka odsuzuje současný trend klukovského těla v pubertálním věku se silikonovými prsy. Skvělá americká psycholožka - expertka na anorexii a bulimii a poruchy příjmu potravy - píše a ukazuje, že obliny k ženám patří. Sebrala mi tedy i tu poslední chuť skákat v moři jako blázen alespoň hodinu. Jsem ráda, že tam plavu a cvičím od 20 - 50 minut. Zajímavé, těch 10 minut už nedávám, to by mi ty obliny z břicha a boků možná zmizely. Dnes je poslední den, kdy beru antibiotika, pak tam budu skákat dvě hodiny.
K moři bych mohla chodit pěšky, ale to já ne. Koupila jsem si elektronickou koloběžku, takže jezdím k moři na ní, někdy si myslím, že vlítnu do nějaké díry a že se celá servu. Samozřejmě helmu mám v kůlně, zato mám na sobě kšilt, abych úplně nezčernala. Proč nechodím pěšky? Někdy si na to odpovím.
Když plavu, tak vypadám jako reklama na dudlíky, protože mi prsa vylítnou z plavek, a já si toho skoro nikdy nevšimnu. Načež hodím styl "znak" a bradavky vypadají fakt jako malá prsíčka.
Koupila jsem si krásné šaty, už v obchodě se mi zdálo, že mám to břicho jenom napuchlé, že to bude ready, tak jsem si je večer oblékla. A ony praskly ve švu. Beru znovu knihu od psycholožky Anity Johnstonové do ruky - Ženy, které jedí ve svitu Luny - půjdu s ní na pláž, vezmu si propisku a budu si podtrhávat ty pasáže, kde tato úžasná autorka zdůrazňuje, že máme zůstat ženami. O kilech a o váze tam nic nepíše.
Miluji duchovní věci, takže mám kolem čela takovou auru hnědé barvy. Pravda je taková, že na opálenou kůži nanést barvu na vlasy je průšvih, protože ten pruh se nedá sundat ani popelem z cigaret, ani voňavkou, žádným tělovým mlékem. Zkusím savo nebo se spíše na to vykašlu.No tak mám hnědou auru a co jako?
To byly časy, kdy jsem se z pláže nesla jako královna. Muži mě pozorovali. Jednou jsem šla jako pravá královna ve dvoudílných plavkách vědoma si mého vycvičeného břicha. Sedla jsem si do auta, které nešlo nastartovat. Oni se mě dívali pobaveně, já měla samozřejmě sluneční brýle, takže jsem se tvářila vážně. Pootočila jsem hlavu, abych dala najevo nezájem a tam jsem viděla svoje auto zn. Scénic, tedy podstatně vyšší, nežli to, do kterého jsem nasedla. Obě auta byla stříbrná, takže jsem záhy pochopila jejich pobavené úsměvy. Ladně jsem vylezla, mávla jsem jim na pozdrav a odjela jsem domů. Ale že jsem zasunula klíč do zapalování dodnes nechápu.
Trochu se musím zamyslet nad tím, jak vylepšit svůj vzhled. Jestli si nemám nechat nastřelit delší řasy, byť mám svých dost, jestli si nemám svoje husté obočí vytetovat do tvaru obočí Brežněva, jak je to nyní v módě, dát si gelové nehty, líčit se k moři a dělat to, co dělají Řekyně - milují svoje těla a jedno, zda jsou tlusté či hubené. Pochybuji, že tu knihu četly.
Když to shrnu, tak bych se tady mohla zmrskat tím, co by kdyby. A protože slovo "kdyby" je totálně zavádějící a oddalující, tak já na to kašlu. Holt, ten dvojí život není někdy jednoduchý. Kdybych tu žila a vyrůstala od malička, tak je mi to úplně jedno, naprosto stejně, jak je to jedno Řekyním. Asi bych závěrem měla napsat, že jsem fakt jako příšerná lochneska nebo, že se cítím jako vorvaň. Ani mě nenapadne, protože když si lehnu, tak vypadám jako roztomilý platýs velký.
Spokojeni?
