Jaká byla Olga Havlová?

Zvláštní. Byla to dáma se vším všudy, taková česká Mona Lisa, která měla záhadný a velmi nenápadný úsměv. Byla neovlivnitelná, byla tak svá, že ji někdo těžko mohl zastínit. Olga Havlová si zaslouží ty největší pocty za r. 1989.

Olga Havlová byla velmi netypická žena, jejíž osobnost nikdo nemohl zastínit, prostě to nešlo. Hodně kouřila, držela cigaretu, vtahovala kouř a její velké modré oči byly upřeny na člověka, který ji něco vyprávěl, sděloval nebo ji chtěl přesvědčit. Ráda jsem ty její oči pozorovala. Byla v nich odpověď. Dobrý pozorovatel a empatický člověk mohl hned na začátku rozhovoru vidět, zda Olga bude souhlasit či ne, a co si myslí? Moc nemluvila, pozorovala lidi a sem tam prohodila nějakou větu, která vždy měla hlavu a patu.

Nikdy nebazírovala na tom, že je první dámou České republiky, protože její úděl byl o tom, aby byla tou největší oporou svému manželovi, prezidentovi Václavu Havlovi. Její vyrovnanost vyzařovala z celé její osobnosti. 

Pamatuji si na otevření jedné nemocnice, kam Olga Havlová přijela. To se ještě mohlo kouřit, i když v nemocnici to nebylo právě vhodné. Raut se konal v zasedací místnosti. Seděla jsem vedle ní a obě jsme kouřily. Její popelník se plnil rychle nedopalky cigaret, takže jsem vstala a donesla jsem čistý. Kromě očí měla nádherné bílé vlasy, které byly husté a vlnité. Všichni s ní chtěli mluvit, ona mírně sklopila hlavu, což bylo znamení, že právě teď se jí mluvit nechce. Vlny jí přikryly její hubený obličej.

Patina v jejím obličeji byla naprosto úžasná. V tom obličeji byla vidět stabilita, nepoddajnost, odhodlání a utrpení, o kterém Olga nikdy nemluvila. Její úloha první dámy jí byla naprosto lhostejná. O svojí úloze věděla ještě před jmenováním Václava Havla prezidentem.  Vlastně se pro Olgu Havlovou nic nezměnilo, věděla, že bude vždy první dámou Václavu Havlovi, jehož křehká povaha Olgu potřebovala. Byla mu oporou, byla mu manželkou, sestrou, matkou, byla mu celou velkou rodinou. Ona sama a jediná dokázala nahradit všechny úlohy, které její manžel potřeboval. 

Její velkou kamarádkou byla Dana Němcová, jedna z nejzajímavějších českých ženských osobností. Dana chodila za Olgou, když umírala. I v těchto chvílích byla Olga nemluvná, z ještě hubenějšího obličeje bylo vidět její pomněnkové ohromné oči. Neplakala nad svou nemocí, jenom se bála o svého manžela Václava Havla. Dana jí byla oporou a měla zůstat oporou i V. H., ale život píše scénáře úplně jinak a Václav Havel se do roka od smrti Olgy oženil. Vlastně dřív, ten rok smutku nedodržel. Není nutné psát s kým, všichni to víme, protože Olga Havlová byla díky svojí osobnosti v roli první dámy nenahraditelná.

Dana byla a stále je velká žena, která mi dala do života hodně. Nekonečné hodiny, kdy jsme si s Danou povídaly, budou pro mě vždy krásnou vzpomínkou. Dana stále žije. Když mi předávala první raženou medaili Olgy Havlové, tak mi stiskla jenom ruku a pak mě objala. Možná něco řekla, pokud ano, tak to bylo jedno nebo dvě slova. Ty ženy moc nemluvily, ani Olga, ani Dana, ony nemusely, možná mnohdy ani nechtěly.

Olga Havlová byla nejen oporou, ale i hybnou silou pro Václava Havla. Byla tou, bez které by možná V. Havel nebyl prezidentem. To byla ona, která hostila disidenty, ona, kterou STB nezlomila, ona chodila za Václavem Havlem do vězení, ona dovedla Václava Havla na balkón na Václavském náměstí v listopadu 1989. 

Olga Havlová zemřela, ale asi by se nechtěla dívat, jak nám všem umírá naděje a vzpomínky na to krásné období, kdy jsme se těšili na demokratický stát, kde budou v čele poctiví politici.