Hotovo, rozhodnuto. Nic do Thessaloniki neletělo, tak jsem se rozhodla, že pojedu autem. Trochu jsem váhala, protože jsem 1850 km musela řídit sama. Na D1 jsem se setkala s českými lidmi, kteří jeli v osmimístném autě. Dám to?
Hnusná dálnice D1 je pro mě nepochopitelný kousek českého MD. Jela jsem po ní 2,5 hodiny, protože jsem míjela tisíce kamiónů a více jak půlka dálnice je stažená do jednoho pruhu. Začalo pršet.Projela jsem Maďarskem a v duchu jsem se modlila, aby nás na madarsko-srbských hranicích nechali být. Podařilo se. Projeli jsme jedna radost, bůh mě vyslyšel.
V Srbsku nás potkal hustý déšť a kroupy, nebylo vidět na metr, neviděla jsem ani, jestli za mnou jede auto s těmi osmi lidmi. Zastavila jsem na benzínce a podle toalet bylo jasné, že jsme na Balkáně.
Horší to bylo srbsko-makedonských hranicích, kde po nás Makedonci chtěli vyplnit papír,, že projedeme Severní Makedonii za pět hodin. Nová dálnice, která je lemována vysokými horami dovolí projet Makedonii za dvě hodiny. Na dálnici jsem jela vlastně sama, vůbec mi to nebylo divné, až potom mi to došlo. Ostatní odbočovali v Niši na Bulharsko.
S typický "ajde" nás Makedonci pustili k řecké hranici Evzoni. Odevzdala jsem doklad a trpělivě jsem čekala na pasovou kontrolu, asi byl oběd, takže hodinu nikde nikdo. Vyšla jsem z auta a pídila jsem se, co se děje. A tady to začalo.
"Vy projet můžete,jste Řekyně ale ti Češi ne, musí jet přes Bulharsko. Tento přechod bude pro cizince otevřen prvního července" řekl příkře policajt, který vracel všechny cizince zpět.
"V žádném případě," řekla jsem temperamentně.
"My je nepustíme, musím se zeptat šéfky," odpověděl mi policajt.
V dobré víře jsem udělala z dětí hrozně nemocné děti, ale to jsem zapomněla, že se Řekové bojí každé nemoci a vůbec jsem netušila, že každý cizinec jim připadal jako osoba narvaná od hlavy k patě koronavirem.
"Co je jim?" ptala se šéfka policie hraničního přechodu Evzoni.
"Kde máte papíry, že jsou nemocné?" dorážela dál a napomenula mě, ať si obléknu roušku.
Byla vlastně super, protože po chvíli řekla, že nás pustí, když domluvila s českým konzulátem, ale důrazně mi sdělila, že už další nepustí, že jenom tyto děti, které litovala. Nechtěla jsem jí říct, že nejsem z TV, ani novinářka, že tuto skutečnost nemám jak rozhlásit.
Konečně jsem byla v Řecku. S druhým autem jsme se setkaly na první velké benzínce, dala jsem si fredo capuccino a pak už jsem jela sama. Chybělo mi ještě 200 km do Veliky.
Milí Řekové kromě toho, že jsou věřící, věří, že koronavirus k nim přichází s každým cizincem, bojí se ho naprosto se vším všudy, co k takovému strachu patří.
Nejdříve mě odmítla kadeřnice, protože mi řekla, že jsem přijela z ciziny a tudíž mám automaticky koronavirus, takže jí mám zavolat za 14 dní, až nebudu mít žádné příznaky. Za chvíli, kdy jsem se hrnula na "moji" pláž mě majitelka restaurace, která má plážová lehátka, podrobila křížovému výslechu a udělala ze mě najednou cizinku. Trpce jsem se usmála a vlítla jsem do moře. Nevlítla, skočila jsem tam šipku z břehu.
Úplně jsem zapomněla na řeckou vlastnost, která mě vždy zarážela. Řekové mají velký strach z nemocí, bojí se jich jako čert kříže. Po celé Velice mají majitelé restaurací a obchodů roušky, po pláži lítají číšníci také s rouškami. Vřelí Řekové se skutečně zdraví lokty nebo kolenem.
Jsem ráda, že jsem na pevnině u čistého moře s ohromnou pláží. Asi bych také nejela na ostrov, kam se hrnou všichni cizinci, asi bych se možná bála, že se tam ten mizerný virus rychle rozmnoží.
Když jsem překonala první šok z toho, jak jsou Řekové zodpovědní, musím konstatovat, že je to dobře. Nemají takové zdravotní zázemí jako je např. v Česku, takže je ten jejich strach omlouvá, jelikož těžší forma onemocnění COVID-19 je jasná smrt. A to řecká vláda ví, takže denně informuje, jak se mají chovat místní k turistům. Asi je to dobře, ono jim nic jiného nezbývá.
Přeji vám všem krásné léto.
