Syn nebyl v Číně, nevypadá jako Číňan, nepřišel do styku s asiaty, až na to, že před jeho odletem do Řecka byl u Vietnamce, kde mi koupil rýžové chlebíčky, bílé rohlíky a čaj. Vietnamec je stále v obchodě, kam nechodí Číňané.
To už jsem tady na blogu zmiňovala, že jsem měla odletět se synem do Řecka, abych mu pomohla zařídit nějaké pracovní věci, poplatila energie, internet, vodu atd. Můj úkol byl, abych pomohla synovi naučit se vyjednávat s Řeky, protože VŠ mu v tomto případě není k ničemu, tak jako je mu k ničemu láska k Řekům, když neprojde tímto křestem.
Jak miluji smích a pohodu Řeků, tak dostávám hysteráky a je mi na omdlení při pomyšlení, že půjdu vyjednávat ceny nebo spolupráci. A ejhle, syn musel udělat během jednoho týdne nejhorší VŠ, která nemá název. Prostě musel tu práci udělat sám, já lehla a bylo mi líto, že nebudu kafíčkovat venku pod řeckým nebem. Vlastně to bylo dobře, že odletěl sám, protože se to musel naučit a já jsem navíc ušetřila, protože bych prolítla jako tajfun moje milované butiky.
Naštěstí umí dost dobře řecky, ale chybí mu slovní zásoba. Nemohla jsem si tudíž vypnout zvuk na mobilu, protože kluk lítal sem a tam a potřeboval moje rady. Hltala jsem těžká antibiotika, chtělo se mi spát, ale to opravdu nešlo.
Jeho telefon byl nahlas, na druhé straně seděli Řekové a syn a mluvil o všem možném, abych ho případně korigovala. Česky jsem mu řekla, že teď přichází to nejdůležitější, kdy jsem se musela zeptat na jejich rodiny, na to jak se mají a musela jsem děkovat asi tisíckrát, že mi přejí, ať se brzy uzdravím. Dva hovory trvaly skoro 5 hodin. Když se mi něco nezdálo řekla jsem to synovi česky. Tato jednávání byla a jsou skutečně velmi náročná, takže zákonitě syn poté sedl do nějaké kafeterie a dával si kafíčko jenom v tričku, protože svítilo slunce a přeci jenom jsme otužilejší, nežli rodilí Řekové.
Larissa, kde byl syn u svojí tety, je nejteplejší a zároveň nejstudenější město Řecka. Dojížděl do Veliky, kde je moře, ale v únoru je tam vlezlé velmi vlhké podnebí. Naštěstí nepršelo, svítilo i slunce, takže kluk seděl na břehu opět v tričku a šel za bratrem (88) mojí maminky, který přijel z nemocnice, protože měl chřipku. Úterý měl konečně volné, ale lehl s teplotou a hroznou rýmou. Ještě jel nakoupit tetě jídlo, protože i ona měla chřipku.
"Musíme zachránit člověka," řekl manžel a v jeho hlase byl smutek a jeho pomněnkové oči nesvítily.
Trochu jsem se zamyslela, koho zase budeme zachraňovat, ale na nikoho jsem nepřišla, jelikož všechny, co potřebují neustále nějakou pomoc dobře znám. Dokonce jsem se mezi polykáním antibiotik rozhodla, že některým lidem musím zavřít dveře. Jenomže jeho sdělení znělo strašně vážně.
"A koho musíme zachránit?" zeptala jsem se otráveně.
"Našeho syna, ten člověk je nemocný, jak bude cestovat?" odpověděl manžel a táta, který svého syna miluje nade vše.
"Tak proč říkáš člověka?" zeptala jsem se, i když vím, že toto slovo velmi používá.
"Protože to je člověk," odpověděl otec jedináčka a očekával moji spolupráci, aby syn neodletěl, ale aby se vyléčil v Řecku.
Úplně jsem se naštvala, že syn zatěžuje otce informacemi o jeho stavu, od toho má mě. Hlavně si nezměřil vůbec teplotu, ale měl zimnici. A tohle řekl svému otci. Vzala jsem do ruky mobil a volám synovi, ptám se, jak vysokou má teplotu a dozvídám se, že neví, že tetě spadl teploměr a rozbil se, že si ještě zdřímne a vyrazí do Thessaloniki na letiště. Podívala jsem se na manžela, který vypadal nešťastně. Byla jsem vážně naštvaná, ale to jsem netušila,co může milující a německy mluvící otec udělat.
"Volal jsem do Vídně na letiště," stačil říct a mně bylo jasné, že syna odchytí po takovém telefonátu ve Vídni a dají ho do karantény.
Manžel se kroutil, když viděl, jak jsem se řecky vytočila, načež jsem naléhala, aby mi řekl celou pravdu, co tam povídal. Stejně jsou na letištích nahrávány všechny hovory. Znovu jsem vzala do ruky mobil, syn seděl v Korinosu, kde je skvělé občerstvení a dával si zase kafe. Donutila jsem ho, ať si tam koupí teploměr a hned mi řekne, jakou to má horečku, protože táta volal do Vídně, kde si ho přeměří samotní pracovníci letiště. Pokud bude mít teplotu nebo horečku, tak má ubytování zdarma na té karanténě. Za chvíli jsem věděla, že má syn 37,2. Mezitím mi manžel řekl, že se ptal na letadlo, které přiletí z Thessaloniki.
"Oni nekontrolují letadla z EU, to jenom z Asie," chtěl mě uklidnit manžel, ale nepodařilo se mu to.
Syn byl úplně zaražený, že stráví po tak náročném týdnu několik dnů v karanténě, protože a jelikož má půlka Řecka chřipku, že asi nebude na Valentýna u svojí milované manželky, což ho úplně dorazilo.
U vchodu do sengenské zóny stál vysoký chlapík s teploměrem v ruce. Kluk proběhl jako první, takže místo do karantény jel do hotelu, protože už byla půlnoc a fakt mu nebylo dobře. A včera konečně dorazil do Prahy a jeho otec se mě několikrát nenápadně zeptal, kdy pojedu do Prahy, abych syna přivezla pro jeho auto, které nechal tady v servisu.
No není ten táta syna boží?
