Jak jsme se Jágrem nechali pokřtít

Když se objevil Jaromír Jágr s tím šíleným fotbalistickým sestřihem, tak jsem si myslela, že je to nějaký talentovaný fracek. Omyl. Byl to velmi hodný kluk, i když ho hlídala maminka jako oko v hlavě. Věřím, že se lidé moc nemění.

Byl 1. mám a psal se rok 1994, kdy v tento den končily i pravoslavné Velikonoce. Venku pálilo slunce a děda rožnil kůzlata. To jsem byla velká ateistka, Velikonoce byly pro mě zajímavé jenom tím kostelem a vším, co Velikonoce v Řecku provází. Přiletělo pár českých přátel, které jsme na Velikonoce pozvali.

Moje maminka je přesvědčila, abychom s ní společně šli na mši. Každý z nich držel svíčku a vypadali podivně, protože nikdo z nich nebyl věřící. I když jsem nebyla věřící, tak jsem to světlo předchozí noc domů přinesla. Udělala jsem svíčkou kříž před dveřmi a vešla jsem do tmavého bytu. Rozsvítila jsem, jak se patří, když se přináší světlo z Jeruzaléma. Ráno jsem se probudila do nádherného prosluněného dne.

„Jdeme k tomu moři?“ zeptala se moje kamarádka Eva, která přiletěla s ostatními.

Všichni nadšeně vstali, všichni se dohodli, že si berou plavky, protože pálilo sluníčko. Šli jsme bosí v tom moři, šlapali jsme po oblázcích a bylo cítit, že je moře ledové. Jenomže já měla hroznou chuť se vykoupat. Na druhou stranu se mi nechtělo před těmi muži svléknout do plavek. Ovšem moře je můj život, takže mi připadalo teplé a moje touha byla příliš silná.

„Tak co? Půjdete někdo plavat?“ zeptala jsem se.

Všichni shodně zakroutili hlavou, že ne, vždyť je studené. Poodešla jsem kousíček, svlékla jsem si šaty, na ně jsem hodila ručník a skočila jsem do moře. Jo, skočila, nevešla, protože kdybych tam šla, tak bych asi vylezla a plavat bych nešla.

„Vyplav“ říkal mi můj mozek, ale já byla tak šokovaná tou ledovou vodou, že jsem si myslela, že už nevyplavu, nakonec se mi to podařilo a usmívala jsem se, jako bych se koupala v parní lázni. Vzpomněla jsem si na svůj křest. 

Přemlouvala jsem je, ať do toho moře také skočí. Mamka by mohla přestat vařit, děda by nemusel pro piva a víno, kdyby tam skočili, protože to byla taková síla, že by jim ten mozek určitě zamrzl a všechno by se jim od doby, kdy vyplavou zdálo nádherné jako mně. A já bych měla klid a nemusela jsem s nimi jezdit do Larissy a vyšlápnout na Olymp. 

V roce 2002 jsem se byla na ZOH v Sant Lake City, kam jsem těšila. Nejvíce jsem se těšila na hokej a na krasobruslení, především na závěrečnou exibici. Tehdy jsem viděla poprvé Jaromíra Jágra, kterého doprovázela jeho matka a střežila svým pohledem všechny, kromě předsedy ČOV Milana Jiráska a prezidenta Klause, ty nechala bez povšimnutí.

Večer jsme my, co jsme tam letěli jako diváci, mohli přijít i do Českého olympijského domu. Jaromír se posadil vedle mě a vypálil na mě otázku, kterou bych od něho vůbec nečekala.

„Jste pravoslavná, když jste Řekyně?“ zeptal se potichu a upíral na mě ty jeho hezké oči.

„No, jak se to vezme, nechala jsem se pokřtít teď v dospělosti v pravoslavném kostele, musela jsem, jinak by mě řecké úřady neuznali jako řeckou občanku,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Já jsem pravoslavný také, nechal jsem se pokřtít vloni, ale nikomu jsem to neřekl,“ odpověděl a čekal, že se s ním budu bavit o víře.

Svůj křest, kde se přiznal, že stal pravoslavným křesťanem oznámil v roce 2003 - viz odkaz. Oba jsme se nechali pokřtít ve stejných letech, až na to, že já o několik let dříve. Křtil mě pravoslavný bulharský páter v libereckém kostele. Jágr byl pokřtěný, myslím, v Rusku. 

„Také se vám ten křest líbil?“ zeptal se skvělý hokejista a čekal na moji odpověď, která nebyla vůbec boží, ale já se dala do vyprávění.

Byla hrozná zima. Přijeli jsme s bratrem a zapomněli jsme na to, že musíme mít kmotry. Na místě jsme se dohodli, že tedy já budu kmotrou bratra a obráceně. Měla jsem ty dlouhé vlasy, páter nás celé pomazal olejem, ale nechal nás v bundách. Venku bylo mínus dvacet stupňů. Musela jsem si vyhrnout kalhoty nad kolena a stáhnout svetr z ramen. Já byla trochu zběhlejší, protože jsem v Řecku chodila s mamkou do kostela, bratr byl úplně vyřízený.

„To smrdí,“ říkal mi řecky potichu, protože je enormně štítlivý.

„Buď zticha, jinak nikdy nezískáme řeckou příslušnost, vydrž,“ sykala jsem také řecky.

Ten křest trval dlouho, ale my jsme ho oba potřebovali. V Řecku nepokřtěný člověk neznamenal nic. V občankách byla i kolonka „vyznání.“ Nakonec nám páter sklonil hlavy nad nějakou kádí a polil nám je. Vyšli jsme ven a moje vlasy byly jako jeden rampouch. Domů jsme jeli tramvají a já dostala čtyřicítky.

„A věříte tedy?“ nedal se Jágr a já jsem litovala, že mu nemůžu odpovědět, že věřím, protože to byl hodný a talentovaný kluk.

Kdyby se mě zeptal dnes, tak bych s ním už o víře mohla mluvit. Mohla bych mu říct, že ano, protože mi při křtu poprvé zamrzl mozek, ta informace o tom bohu se tam krásně dostala, zamrzla tam dokonale, ale až po druhém umrznutí mozku jsem se začala pídit po víře a sledovat lidi, kteří mají v obličeji mír a klid, protože věří, že odejde jenom tělo, ale jejich duše tu na zemi zůstane.

P. S.

Dnes je to 25 let, kdy jsem skočila do toho moře, kdy se pro mě břeh Egejského moře stal místem, kde hledám odpovědi na mnohé otázky, kdy beru kameny do rukou a čtu si v nich, kdy se podívám do nebe a děkuji té síle, které se říká "bůh." 

Odkaz na křest Jaromíra Jágra

https://www.idnes.cz/hokej/nhl/jsem-pravoslavny-krestan-priznal-jagr.A030604_085313_nhl_ot