Jak jsem učila krást

Vyrůstala jsem v chudé emigrantské rodině na rozdíl od mého syna, který vyrůstal v blahobytu. Naprosto nekontrolovatelně jsem nechávala drobné po stole, na okně, na ledničce, prostě téměř všude. Uklízečka z toho byla špatná.

Úplně mě nesnášely zaměstnankyně, když mi vyčuhovala peněženka z kabelky a já jsem chodila po Praze, jakoby neexistovali zloději. Pořád jsem něco hledala, stále hledám, ale mám jakýsi dar, že si pamatuji, kolik peněz jsem kam dala. Zato celý život hledám klíče a někdy i sama sebe.

Měla jsem dost štěstí, protože jsem dvakrát nechala dost velký obnos, kdy jsem se vracela s pocitem, že se s těmi penězi mohu rozloučit. Ale tak se nestalo, jednou v Řecku na lodi mě hledali, aby mi vrátili peníze a jednou před Ústím n. L., kdy jsem ze sebe chtěla udělat hospodyni a koupila jsem mamince nakládačky. Peněženku jsem nechala na autě a odjela jsem. Milé děvče, které peněženku našlo na zemi, sedělo a čekalo na majitelku, tedy na mě. Fakt jsem měla štěstí na dobré lidi.

Od útlého věku nesnáším alkoholiky, feťáky a zloděje. A v tomto duchu jsem vychovávala i mého syna. Jednou jsem jen tak řekla, kde je deset korun, které chybí z okenního rámu? Syn se přiznal, že si šel koupit zmrzlinu vedle do cukrárny. Šíleně jsem se naštvala, klukovi bylo deset let, vlezl pod stůl a omlouval se, že už to vícekrát neudělá. Není tady Bernevert, tak sděluji, že dostal na zadek. Myslím, že moje zloba byla nepřiměřená, ale šlo mi o princip. Dnes vím, že jsem udělala dobře.

Jednou v zimě jsem přijela do Larissy, to ještě nebyl všude internet, musela jsem jít do internetové kavárny, kde jsem si tiskla různé pracovní věci. Dala jsem si kávu a spočítala papíry, někdy to bylo jenom pět listů, jindy padesát. Tehdy, když jsem se rozhodla změnit svoje zásady, tak jsem byla nějaká unavená, nechtělo se mi počítat, kolik listů jsem vytiskla, byla jsem ve stresu a naštvaná na to, že jsem v Řecku na tolik práce sama.

V mozku mi bušilo: "Zkus to, prostě řekni nějaké číslo, nebuď furt tak pitomá, na to nemůžou přijít. Nauč se trochu krást."

U pokladny jsem řekla, že jsem vytiskla třicet papírů, zaplatila opět jako vždy dvě eura za kávu i za tisk, aniž by mi počítali počet, který jsem hlásila. Prostě byla to dvě eura, kdybych tam strávila i dovolenou a spotřebovala všechny papíry.

Přišla jsem v Larisse domů, sedla jsem si a papíry jsem položila na stůl. Udělalo se mi špatně z toho, co jsem to provedla, že jsem lhala, co jsem to proboha udělala? Vážně mi bylo normálně špatně. Opatrně jsem vzala hromádku papírů a počítala jsem. Bylo jich třicet dva, já nahlásila třicet. Nemohla jsem usnout a ráno před desátou jsem stepovala před internetovou kavárnu. Konečně majitel odemkl a já se šla omluvit, že jsem mu sdělila špatné číslo, že jsem si vytiskla o dva papíry více. Podíval se na mě s údivem, ale i s pochopením (možná, že se mi to zdálo), donesl mi kávu ven, kam jsem si sedla.

On si také přinesl kávu a posadil si vedle mě venku před kavárnou. Byla jsem toho tak plna, že jsem mu vyprávěla, co a proč jsem to tak udělala, jak mi z toho bylo zle, jak jsem nespala. 

"No jo, to se nedivím, krást se nemá," odpověděl a já chtěla podlézt asfalt.

Stali se z nás ohromní kamarádi, kteří se hádají, když jdou na kafe, kdo bude platit. Zatím jsem ani jednou nezaplatila kávu, ani večeři. Takže na oplátku mu volám, když mám u moře volno, kam přijíždí se svojí úžasnou rodinkou a jeho děti řvou jako nespokojení vězni. Ječí tak, že lituji, že jsem se kdy pokusila krást.